Nechtěné kousnutí - beta

Útěk

Ze Stilesova pohledu

Deaton se začal starat o mé rány. Hádal jsem, že mám ještě dost sil na to, abych mu řekl, co se stalo. Začal jsem tedy vyprávět..

Myslel jsem si, že je po všem. Bolest začala ustupovat. Moje vědomí se ztrácelo.
Najednou jsem, ale ucítil prudkou bolest.
Stilesi! Zařval mi někdo v hlavě. Ty idiote, prober se!
Prudce jsem otevřel oči. „To není možné.." Vykuckal jsem.
Co? To, že chytili nesprávnou mouchu? Smál se mi v hlavě hlas. Nogitsune.
Později ti to vysvětlím, teď odsud musíme zmizet.
Pokusil jsem se posadit. Zasyčel jsem bolestí. A mě bylo divné, jak to, že jsem ještě naživu..
Pomalu jsem se v sedě sunul podél zdi za roh. Stihl jsem to akorát v okamžiku, kdy vešli lovci do chodby.
Nemám dost energie na to, abych tě vyléčil. Potřebuju jíst. Řekl Nogicune.
A teď ti jde taky jenom o mé tělo? Zeptal jsem se.
Podívej se do zrcadla před tebou, ty idiote.. Zavrčel.
Udělal jsem to. Zarazil jsem se, když se na mě místo modrých očí omegy, dívaly žluté oči bety.
To díky Anuk-Ite. Když jsme jej zabili, vrátili jsme ti nevinnost. Ani, když je zabiješ, barva se nezmění. Oni tě totiž chtějí zabít taky. A jen tak, máš tu hvězdici?
Vytáhl jsem z kapsy hvězdici z obsidiánu.
Je čas. Zlom ji.
Ale, není naše.. Namítal jsem.
Chceš přežít? Zlom hvězdici! Rozkázal.
Zlomil jsem ji tedy. Za lovci se objevili tři Oni a začali s nimi bojovat. Jeden z nich dopadl přímo přede mě.
Vem si jeho bolest! Hned!
Dotkl jsem se muže a přetahoval z něj jeho bolest. Dodalo mi to celkem dost energie.
To bude stačit na to, abychom se dostali k tomu tvému veterináři. Teď zmizme odsud. Oni se o to postarají.
Vyhrabal jsem se na nohy a podél zdi klopýtal ven. Potom jsem zamířil přímo na kliniku. Cestou mě naštěstí nepotkalo nic zlého, ale i tak jsem ztratil spoustu krve. Těsně přede dveřmi kliniky jsem už neměl dost sil na to, abych se udržel na nohou. Zakopl jsem a spadl na zem. Natáhl jsem ruku a zaškrábal na dveře..
„Tak nějak jsem doufal, že mě uslyšíš.." Vydechl jsem, když Deaton překrýval obvazem zašitou ránu.
Jeho oči se setkaly s mými. „Měl jsi štěstí. Zrovna jsem se chystal k odchodu."
„Já vím." Řekl jsem tiše.
„Pojď." Řekl a pomohl mi vstát.
„Máš u koho být dnes v noci?" Zeptal se.
„Táta je v práci." Řekl jsem tiše.
„Samotný nesmíš zůstat. Ne, dokud jsou venku lovci. Co Derek?" Zeptal se Deaton.
„Myslí si, že jsem mrtvý.." Řekl jsem tiše.
„Až tě uvidí, řekne něco jiného. Zavezu tě k němu." Řekl a vedl mě ke dveřím.
Trochu jsem si oddechl, ale přesto mě svrběla na jazyku otázka, co asi udělá můj alfa, když zjistí, že jsem v pořádku?