Nechtěné kousnutí - beta

Cesta

Z pohledu Stilese

Ostré bodnutí ve stehně. Musela to být injekce. Cítil jsem, jak se můj dech zklidňuje. Byl jsem totálně mimo.
„Zhluboka se nadechni. Pomalu vydechuj..“ Říkal tiše Derek, sedící v autě vedle mě.
Scott se na mě starostlivě díval. Byl to už druhý záchvat, za celou dobu našeho cestování. První jsem dostal v letadle.
Uhnul jsem pohledem.
Potřebuju ještě pár dní.. Ozval se Nogitsune.
Věděl jsem to. Promnul jsem si spánky.
„Jak daleko je to ještě?“ Zeptal jsem se.
„Dvanáct hodin.“ Odpověděla Noshiko Yukimura, sedící za volantem.
„Měl by ses trochu prospat.“ Přidala se Kira. „Musí tě to hodně vyčerpávat.“
„Vás oba.“ Řekla Noshiko.
Věděl jsem, že myslí Nogitsune. Povzdechl jsem si. Cítil jsem na sobě podmračený pohled své alfy.
„Stejně je to všechno tvoje vina.“ Zasyčel jsem.
„Nikdo neříkal, že máš zdrhnout. Můžeš si za to sám.“ Řekl on.
„Neměl jsi mě kousnout.“ Zavrčel jsem.
Jeho oči nabraly rudou barvu a začal vrčet. Mé oči nabraly zlatou barvu. Také jsem začal vrčet. Viděl jsem, jak ztuhl.
„Stilesi, ty oči..“ Vyhrkl.
„Jo..“ Zasyčel jsem. „Byl jsem vykoupen. Nogitsune si myslí, že je to tím, že jsem zabil Anuk-Ite.“
„Je vůbec něco takového možné?“ Zeptal se Scott.
„Nevím. Nic takového jsem ještě neviděl.“ Vrtěl hlavou Derek.
„A prý rozený vlkodlak..“ Zamumlal jsem a odvrátil pohled. Slyšel jsem jej vrčet. Nic, ale neřekl. Brzo na to jsem usnul. Jenže pak se mi zdál zvláštní sen...

Z pohledu Nogitsune

Stál jsem u velkého jezera, obklopeného sakurami, na kraji vesnice. Cítil jsem horké slzy, které mi tekly po tváři.
„Proč ve mně všichni vidí monstrum?“ Zašeptal jsem.
„Ne všichni lidé jsou tak zlí, jak se zdá.“ Ozval se za mnou dívčí hlas.
Prudce jsem se otočil a vyděšeně se podíval na mladou, tmavovlasou dívenku, stojící za mnou.
„Někteří lidé jsou zlí, ale vždycky se mezi nimi najde někdo hodný.“ Usmála se.
„Proč jsi tady? Neměla bys se mnou mluvit. Měla bys utéct. Nenávidět mě, stejně jako všichni.“ Řekl jsem zlomeným hlasem. Ta bolest byla neuvěřitelná.
Zavrtěla hlavou. „Ne. Ty nejsi monstrum, Nogitsune. Jsi bytost, která touží po tom, aby ji někdo miloval. Nejsi zlý. Jsi jen opuštěný.“
Setřela mé slzy. „Budu tu pro tebe. Budu tě mít ráda. Ukážu ti, že svět není tak špatný, jak se zdá..“
Objala mě. Byl to tak příjemný pocit. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil. To teplo v mém nitru, které se rozlévalo celým mým tělem. Co to bylo za cit?
Věděl jsem jistě jen jednu věc: nechci o ten pocit přijít. Nikdy..