Nechtěné kousnutí - beta

Jed

Z pohledu Stilese

Bolest. Neuvěřitelná bolest, prostupující každým pórem mého těla. Svíjel jsem se na zadním sedadle Deatonova auta. Něco bylo špatně. Takhle to bolet nemělo.
Přemýšlel jsem, jestli to není příčina jasanu horského. Musel se dostat do ran. Proto se hojily tak špatně.
Všiml jsem si Deatonova starostlivého pohledu.
Žebra byla téměř zahojená.. Téměř.. Katana probodla plíci. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Cítil jsem to. Můj dech se začal zrychlovat. Dostával jsem panický záchvat. Znovu..
Anuk-Ite.. Ozval se Nogitsune. Neviděl jsem to. Každá rána, kterou jsme dostali.. Vložil do tvého těla jed. Tohle není jenom jasanem horským. Dělám, co můžu, abych zahojil vnitřní orgány, ale bojím se, že ta plíce mi zabere víc, jak měsíc. Je toho úplně plná. A druhá z části.. A tvoje srdce bije jako splašené.. A našel jsem část toho jedu i ve tvém mozku.. To bude důvod těch záchvatů..
Začal jsem se dusit. Cítil jsem, jak auto zastavilo a Deaton vyskočil z auta a přišel ke mně dozadu. Rozmazaně jsem viděl, že něco říká, ale neslyšel jsem, co. Ucítil jsem ostré bodnutí a moje srdce se začalo zklidňovat. Během pár minut jsem usnul...
„Takže bude potřebovat inhalátor?“
„Ne nutně.. Bude potřebovat pera i injekcemi, ve kterých budou zklidňovací léky.“
„Trvale?“
„Myslím, že dočasně. Nogitsune ho léčí, ale zabere to nějaký čas, protože jeho dýchací cesty a plíce toho byly plné. Vlastně se divím, že to přežil.“
„Myslím, že se probouzí..“

Dva hlasy, které mluvily mezi sebou, utichly a já slyšel kroky, které se ke mně přibližovaly. Pokusil jsem se otevřít oči. První pokus selhal. Druhý se podařil.
„Stilesi? Jsi v pořádku?“ Zeptal se Deaton a natáhl ke mně ruku. Zjistil jsem, že mě položili na pohovku. Odsunul jsem se co nejvíc pryč. Mlčky jsem přikývl. Těžce se mi dýchalo.
Dělám na tom. Vydrž to.. Ozval se Nogitsune.
„Nogitsune si myslí, že mě zvládne vyléčit.“ Řekl jsem tiše.
„Pomůžeme ti, jak jenom to bude možné.“ Řekl Deaton.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Zeptal se Peter Deatona a táhl ho pryč.
Derek se posadil vedle mě, položil svou ruku na moji a začal mi odebírat bolest.
„Byla to blbost..“ Zašeptal jsem.
„Cože?“ Zeptal se Derek.
„Byla to totální blbost.“ Z očí se mi začaly koulet slzy. „To, co jsme s Nogitsune vymysleli.. Neměli jsme to dělat. Měli jsme se s vámi dohodnout. Neměli jsme utíkat. Nemuselo to takhle skončit. Já se omlouvám.. Byla to blbost.“
Vytrhl jsem mu svoji ruku, přisunul kolena k bradě, objal je rukama a zabořil do nich hlavu. Nechtěl jsem, aby mě viděl brečet.
Pohladil mě po hlavě. To bylo něco, co nikdy neudělal. Cítil jsem, jak se mi zježily chloupky v zátylku.
„Nebýt vás dvou, přemýšleli bysme tak dlouho, dokud by nás Anuk-Ite neproměnil v kámen. Ano, bylo to od vás trochu zbrklé, zvlášť, když jste věděli, že jsou tam lovci, ale tím, že jste to udělali, jste nám ukázali, že jsme byli zbabělci, kteří se báli riskovat život při záchraně jiných.“ Řekl.
Pak se zamračil. „I když tu zvrácenost, co jste udělali potom, ještě dlouho nepřekousnu.“
„Ještě není po všem a my vám v tomto stavu moc nepomůžeme.“ Řekl jsem.
„I malá pomoc se počítá.“ Usmál se.
„Dereku já.. Potřebuji odjet..“ Přiznal jsem.
Jsi si jistý, že je vhodná doba? Zeptal se Nogitsune.
Potřebujeme tvoje kai-keny. Bez nich jsme v háji. Teď nemůžeme bojovat naší silou. Potřebujeme Oni.. Řekl jsem.
„Kam?“ Zeptal se Derek.
„Do Japonska. Nogitsune tam má skryté kai-keny. Musíme je získat. Jinak nás lovci zabíjí, nebo prodají na černém trhu. A já nechci skončit jako něčí děvka.. “ Řekl jsem.
„Ty jsi nás slyšel, že?“ Ušklíbl se.
Přikývl jsem.
„Tak jo.“ Povzdechl si. „Ale nepojedeš sám. Já a Scott pojedeme s tebou.“
Přikývl jsem. Byl jsem tomu rád. Zdálo se totiž, že v Japonsku by to pro mě samotného bylo, díky mé kotvě, velmi nebezpečné..