Nechtěné kousnutí - beta

Rituál

Sehnali jsme všechny potřebné věci pro rituál - mince pro převozníka, krev panny, hlínu z jejího hrobu.
„Zbývá ještě jedna věc.. Tedy kromě tvé krve.“ Řekl jsem.
O co jde? Zeptal se.
„Musíš sehnat věc, kterou byla zabita. Pokud šlo o přirozenou smrt, leje se tam svatý olej pokud, ale byla dána osoba zabita, musíš sehnat zbraň, či věc, kterou byla zabita. Takže se ptám..“ Řekl jsem. „Kde je ta katana?“
Na chvíli se mezi námi rozhostilo nepříjemné ticho. Obrátil můj pohled zpět k jejímu hrobu.
Je tam moje originální tělo.. Zachovalé.. S mou krví.. A katana...
„Super.“ Řekl jsem a pustil se do kopání pomocí telekineze.
Nelíbilo se mu to. Byl z toho úplně nesvůj. To mi, ale bylo úplně jedno. Zasloužil si to.
Po nějaké chvíli jsem odhalil jeho tělo. Vypadal... Jako spící padlý anděl. Bledá kůže, havraní vlasy, nádherný obličej.
„Wow..“ Řekl jsem.
Ani moc ne.. Řekl on.
„Proč?“ Zeptal jsem se a seskočil do hrobu.
Myslím, že je ti jasné, že jsem své tělo opustil z jistého důvodu. Řekl.
To dávalo smysl. Co ho, ale donutilo odejít?
Zápal plic. V té době neléčitelný. Navíc mocná čarodějka zablokovala mou magii. Nemohl jsem ji v tom těle používat. Proto jsem odešel. Pokud jsem však naživu já..
„Je naživu i tělo.“ Řekl jsem.
Přesně tak. Řekl.
„Nemůžeš se prostě vrátit do svého těla?“ Zeptal jsem se.
Ne. Mnoho kitsune po nás brzo půjde. Budou chtít zničit mého hostitele - tebe. Tohle tělo - moje skutečné tělo - musíme mít skryté do zásoby. Pokud bychom nebyli schopni ubránit tvoji schránku, dokážu obě naše duše přemístit do mého těla. A pak je rozmeteme. Řekl.
To znělo rozumně.
Ohledal jsem prostor kolem jeho těla. Na pravé straně jsem si všiml nějakého předmětu, který byl jakoby zasunutý pod něj. Vzal jsem ho do ruky a potáhl. O kousek se pohnul. Ne však dost. Potáhl jsem tedy znovu. A znovu. Zatáhl jsem tak silně, že jsem sletěl na zem.
Wopla!! Dávej pozor. To tělo budeme potřebovat! Řekl.
„Sklapni, pane chytrý.“ Zavrčel jsem a podíval se na předmět, který jsem držel v ruce.
Byla nádherná. Pouzdro katany, které jsem držel v ruce, bylo onyxově černé, zdobené bílou perletí.
„Wow.“ Zašeptal jsem.
Pomalu obtočil prsty kolem jílce katany a vytáhl ji ven. Byla nádherná a z její čepel se blýskala  duhovými barvami, jak na ni dopadaly sluneční paprsky. Byla úžasná.
Ahoj, krásko.. Rozplýval se Nogitsune. Vzpomínáš si na mě?
Usmál jsem se. Každý bojovník měl vztah ke své zbrani. Zdálo se, že u Nogitsune tomu nebude jinak.
„Teď jsme připraveni.“ Řekl jsem, řízl magicky zachovalé tělo do zápěstí a odebral z něj do lahvičky trochu krve. Nogitsune potom ránu zahojil.
Smíchal jsem všechny ingredience dobromady - rozdrtil mince a vmíchal je do směsi, kterou jsem následně potřel čepel katany.
Díky Nogitsune jsem byl schopen celkem snadno vykopat a odhalit kostru jeho mrtvé lásky. Začal vycházet měsíc.
„Je čas.“ Řekl jsem a zhluboka se nadechl.
„Do toho.“ Řekl on.
Cítil jsem, že je nervózní. Já byl taky. Neměl jsem totiž tušení, co přivedeme zpátky.
Začal jsem odříkávat slova rituálu a v okamžiku, kdy se měsíční světlo dotklo katany, kterou jsem držel v ruce, jsem ji zabodl do hrudní kosti pozůstatků přede mnou. V tom okamžiku zahřmělo, celé místo se začalo otřásat a nějaká tajemná síla mě odhodila zpět. V tom okamžiku jsem ztratil vědomí.