Nechtěné kousnutí - beta

Knihovna

Tak dobře.. Souhlasil jsem rozetřeseně.
Usmál se a přenesl mě před knihovnu. Mávl rukou a dveře se rozletěly. Rychle šel chodbami. Seběhl několik schodišť. Potom se zastavil u jedněch dveří. Šlo poznat, že jsou chráněny mocnou magií.
Co teď? Zeptal jsem se.
„Jen kitsune smí projít." Řekl on a řízl mě do dlaně.
Dotkl se kliky. Otřel se o mě závan větru a dveře se rozlétly dokořán.
Znamená to, že tady jsme chráněni před Aidou? Ptal jsem se.
„Teoreticky." Řekl on a začal prozkoumávat knihy v knihovně.
Neměl jsem tušení, co hledat, jelikož všechny názvy, přes které přejížděl prsty, byly v jazyce, kterému jsem nerozuměl. On, ale nejspíš ano.
„Tady." Řekl po chvíli, vytáhl z police nějakou knihu a začal listovat.
„Budu potřebovat malý kožený váček. Do něj se dá moje kůstka z malíčku a tvoje kůstka z malíčku. Neboj. Zahojím tě potom. Dál malinká lahvička s trochou krve nás obou a..." Řekl a odmlčel se.
Co? Zeptal jsem se.
„Stilesi.. Tohle je neproveditelné." Řekl on tiše.
Co tím myslíš? Zeptal jsem se.
„Je tu napsané.. Že bude potřeba srst kitsune, která je spojována s lidskou duší. Já, ale nikdy nebyl v těle žádného zvířete. Nemám kde vzít srst." Řekl.
Nikdy? Zeptal jsem se.
„No... Možná... Několik stovek let zpátky.." Řekl on. „Ale to tělo už nebude existovat."
Lze tu lišku.. Vlastně kitsune.. Vrátit zpátky? Myslím tím, najít nějaké mojo, které ji oživí? Ptal jsem se.
„Teoreticky.." Řekl a hledal další knihu. Něco v ní nalistoval.
Potom mě řízl do dlaně a začal kreslit nějaké symboly do kruhu. Nelíbilo se mi, že nevím, co dělá. Musel jsem mu, ale věřit. Něco mumlal. Potom si potřel obě dlaně krví a dal je na strany kruhu. Za záře modrého světla se před námi objevilo tělo mladé lišky. Mrtvé.
Nevěřil bych, že jsi někdy byl uvnitř zvířete. Řekl jsem.
„Byla to zoufalá doba, Stilesi." Řekl on a přejel po liščí srsti.
Zamumlal něco, čemu jsem nerozuměl a měl v ruce jen čistě její srst.
Páni.. Řekl jsem.
„Máš se hodně co učit, hochu." Řekl on.
Takže to nebylo až tak nemožné. Řekl jsem.
„Je to kletba, Stilesi." Řekl. „Ty přísady.. Moje krev, tvoje krev, kosti, srst zvířete, které jsem obýval.. Oh, vlastně, abych byl přesnější.. Popel ze srsti zvířete.. A.. Větvička z Nemetonu.."
A tu chceš vzít kde? Zeptal jsem se.
Vytáhl něco z mé kapsy. Moje vnitřní já pootevřelo pusu.
„Strčil jsem ti to do kapsy, když jsme byli naposled na veterině. Ukradl jsem to tomu druidovi. Cítil jsem ji." Řekl on.
To už i kitsune kradou? Zeptal jsem se.
„Když je to potřeba.." Řekl on a pokrčil rameny. „Je to velmi mocný objekt. Zajišťuje energii k provedení kouzla."
Ukázal na lišku a její tělo zasáhl blesk, který přišel jako by odnikud. Rozpadla se na popel.
Wow.. Řekl jsem.
„Sklapni." Řekl on.
V jeho hlase, ale nebyla zášť. Spíš pobavení. To mě překvapilo.
Vzal malý váček a dal do něj popel a větvičku.
„Je čas začít riskovat." Řekl.
Rozuměl jsem mu. Chystali jsme se opustit chráněné místo. Jít zpět na hřbitov, abychom mohli dokončit rituál. Doufal jsem, že ji tam nepotkáme. A pokud ano, že stihneme dokončit, co jsme začali, jelikož jinak nás vykuchá dřív, než stihneme udělat cokoliv jiného..