Asi ho miluju

Konec Kamarádství?

Zdá se mi že byli už docela dlouho pryč. Venku byla docela zima takže jsem zůstala v chatce. Nechtěla jsem tam být ale nic jiného mi v tuto chvíli nezbývalo. Už jsem přesně věděla co řeknu Lee na to že udělala ty fotky. Prostě se s ní přestanu bavit. Už abych byla doma. Tábor byl sice úžasný ale chyběl mi domov. Co mi bylo ale na sto procent jasné že jsem zde ztratila ty nejdůležitější lidi, Sama a Leu. Nevím jestli ještě k Samovi něco cítím ale mohla jsem mu dát ještě šanci. No nic. Šla jsem na messenger. Žádné zprávy. "Achhhh nudim se" Řekla jsem jen tak do větru. Chvilku po tom co jsem to dořekla jsem uslyšela hlasy. Byli to děti vracející se z výletu. Už jsem jen počkala dokud Lea nepřijde do chatky. Za okamžik jsem jí už slyšela. "Ahoj" Řekla jsem nenápadně "čau?" Řekla a podívala se na mě nechápavým výrazem. "Hele můžeš mi prosím tě něco vysvětlit?" Řekla jsem drze. "No co je?" Řekla znuděným tónem. "Co to je za fotky?!" Zařvala jsem. "No do prdele" Řekla a snažila se skrývat smích. "Ty už si ze mě vážně děláš prdel. Víš co? Jak chceš! Končíme! Nechci se bavit s člověkem který si o sobě Bůh ví co myslí" Vyjela jsem po ní. "Ne to ne. Já ti to všechno vysvětlím" Řekla provinile. "Mě to nezajímá. Ať už si to udělala kvůli čemukoliv nechci to vědět" Řekla jsem a otočila jsem se k ní zády. "Fajn" Řekla se slzami v očích. "Stejně tě nepotřebuju. Jsi nicka" Dodala. "Hmmm jasně. Nemáš jiné kamarádky. Nejsi vůbec oblíbená " Řekla jsem a ona vyběhla z chatky. Posadila jsem se na postel a opřela jsem si hlavu o dlaně. Do chatky v tu chvíli vběhnul Matyáš. "Co chceš?" Řekla jsem drze. "No, slyšel jsem křik takže mě zajímalo jestli je všechno v pohodě" Řekl a usmál se. Taky jsem se nachvíly usmála ale úsměv mi z tváře zmizel hned po tom co jsem viděla Leu s Klarou. "Hele víš co? Vypadni!" Zařvala jsem. "Co je? Stalo se něco?" Zeptal se ublíženým pohledem. "Ne všechno je v pohodě. Běž prosím pryč. Chci být sama" Řekla jsem a dala si na hlavu kapuci. "Fajn. Měj se hezky a až budeš chtít přijď" Řekl smutně a odešel. Celý život byl v prdeli. Chtěla bych umřít. Kolem mé chatky se udělal houf lidí. Vylezla jsem ven a všichni tam jen stáli a dívali se na mě. "Co chcete?" Řekla jsem otráveně. "Máš jít ven. Někdo tě schání. " Řekli všechny ty děcka arogantně. "Ehm fajn" Řekla jsem drze. Mám takovej pocit že jiný tón než drzý už asi neumím. Hm co už. Takový je život. Došla jsem až k hlavní chatce. Stál tam vitaa. Dlouho jsem ho neviděla a byl čím dál tím víc hezký. "Ahoj Nell" Řekl smutně. "Ahoj vitoo. Děje se snad něco?" Zeptala jsem se. "Ty to ještě nevíš?" Řekl udiveně. "A co bych měla vědět?" Zeptala jsem se vystrašeně."Samuel je v nemocnici" Řekl a já jsem dostala šok. "No to snad nemyslíš vážně? " Řekla jsem a skoro se rozbrečela. "Co mu je?" Zeptala jsem se. "Je to lehký otřes mozku. Prý se díval z okna z chatky a najednou vypadl." Řekl vitaa a u toho se snažil nerozbrečet. "Jedu za ním" Vyštěkla jsem. "Ne to nemůžeš je to moc... " Vitaa se odmlčel. "To mě nezajímá jedu tam" Řekla jsem hrdě a běžela jsem se převléct a obout boty. Vzala jsem si peníze na Uber a vyběhla z chatky. V kapse od kraťas jsem měla mobil, peníze a sluchátka. "Hej Vito v jaké je nemocnici?" Zeptala jsem se ho. "Je to kousek odsud. Jediná nemocnice v okolí. " Řekl a chytl se za hlavu. "Díky" Řekla jsem a políbila jsem ho na čelo. "Počkat! " Ozvalo se za mnou. "Jedu s tebou" Řekl vitaa. "Okokok" Řekla jsem a čekala dokud za mnou nepřijde. Následně jsme se postavili na příjezdovou cestu a já zavolala Uber. Když auto přijelo tak jsme do něho nastoupili a já řekla "dobrý den. Prosím do nemocnice" "Určitě hned to bude. " Řekl docela mily řidič a začal couvat. Cesta nebyla příliš daleká. S vitou jsme občas prohodili slovo ale celých 15 minut co jsme jeli jsme se na sebe hlavně dívali. Vytáhla jsem mobil z kapsy a podívala se na hodiny. Teprve teď mi došlo co dělám. Jedu do nemocnice za člověkem kterého jsem nenáviděla. Že by mi na něm ještě pořád skutečně záleželo? Neměla jsem každopádně čas nad tím přemýšlet protože už jsme byli na místě. Vystoupila jsem z auta a řidiči zaplatila. Ten jen poděkoval a odjel. Došli jsme na recepci. Bylo tam docela rušno. "Přejete si? " Zeptala se ne moc příjemným hlasem recepční. "Ano hledáme Samuela Mišíka" Řekla jsem znova mojim oblíbeným drzým tónem. Paní si jen sundala brýle a zlostně se na ne podívala. "Nahoře v patře. Pokoj číslo 54." Řekla nepříjemně. "Díky" Řekla jsem a oba jsme se rozběhli směrem ke schodům. "Ty Nell dobře si ji to řekla" Řekl vitaa. "Děkuju" Řekla jsem a usmála se. On mi úsměv oplatil. Dále jsme pokračovali v cestě. Když jsme došli až k pokoji čekalo nás tam překvapení......