Asi ho miluju

Miluju Tě, Mami....

Následovalo to co vždycky když jsem dostala po hlavě kamenem... Probudila jsem se v obrovských bolestech a s pocitem strachu. Místnost ve které jsem byla tentokrát byla něčím jiná než všechny ostatní. Podlaha byla čistá, na zdech nebyla krev.... Dokonce měla místnost i normální dveře a okna. Cítila jsem se docela bezpečně. Něco mi ale říkalo že to je jenom nějaká zástěra, protože pokud si dobře vzpomínám tak v této budově žádné okna nejsou. Šla jsem proto k jednomu z nich a zkusila jsem ho otevřít... Jasně, byla to past... Okno bylo jen a pouze dobře nalepená samolepka. Sedla jsem si ke stěně a opřela si o ní hlavu.. V tu chvíli však něco křuplo... Celá zeď se rozpadla a mě se umožnil průchod do jiné části tohoto... No, vlastně ani nevím čeho. Každopádně jsem se porozhlédla a viděla dalších pár místnosti. Nějak jsem se neřešila a šla trochu více dozadu. Byla tam jen nějaká knihovna. Napadlo mě že by se za ní mohla skrývat nějaká tajná chodba, jako ve filmech. Proto jsem se snažila najít nejtenčí knížku a vyndat ji. Když jsem jí konečně našla a vyndala, nic se nestalo takže jsem ji dala zpátky a zkoušela najít tu nejhrubší. Netrvalo dlouho a knihu jsem skutečně našla. Vyndala jsem jí a chvilku jsem počkala... Zas nic. Chtěla jsem jí dát zpátky, ale všimla jsem si červeného tlačítka které tam bylo, takže jsem ho zmáčkla a knihovna se skutečně posunula. Byly tam schody.. Schody nahoru. Šla jsem po nich nahoru a z poza rohu jsem viděla ty dva svalnate týpky...

Nevim jestli si mě všimli, ale jeden se tak divně díval takže jsem radši nevylízala.. Když najednou jsem cítěla jak mi někdo chytil pusu a odtáhl mě pryč... Zpět do toho "pokoje". Když jsme tam došli tak mi ta osoba dala ruku z obličeje. "co to sakra..." řekla jsem. "neboj všechno je ok... Chci ti jen pomoct" řekl hlas za mnou. Otočila jsem se a viděla jsem holku... Strašně moc mi někoho připomínala... "kdo jsi a co tu chceš?!" zeptala jsem se drze. "myslím že už jsme se někdy viděli ale to myslím teď není důležité. Jsem Evženie.. Ta co si potkala v té chatce.. Nechci ti nějak ublížit.. Přišla jsem tě akorát říct že tě hledá policie, celá tvá rodina, kamarádi a dokonce i ten blonďatý kluk... Myslím Samuel se jmenoval" řekla Evženie... Když jsem slyšela tu poslední větu... Zastavilo se mi srdce.. "opravdu mě hledá tolik lidí? A dokonce i Samo?!" řekla jsem vyděšeně... "ano" řekla Evženie. "můžeš jim nějak říct že jsem tady? A jak ses sem vlastně dostala? Jedna holka říkala že si prý odsud utekla... Je to pravda?" zasypala jsem Evženii hromadu otázkama... "dostala jsem se sem úplně normálně... A ano doopravdy jsem odsud utekla.." řekla a usmála se... "a můžeš mé rodině říct kde jsem?" zeptala jsem se ze slzami v očích.. "to bohužel nemohu... Nevěřili by mi... Nikdo by mi nevěřil.. Víš proč žiju v té chatce? Rodiče mi nevěřili to co se stalo a chtěli mě dát na psychiatrii takže jsem prostě zdrhla a už ve svých 17ti letech chodím normálně do práce ať si můžu koupit svůj vlastní dům" řekla Evženie... Když to na mě všechno vyklopila zavalil mě divný pocit... Co když se odsud dostanu a nikdo mi nebude věřit co se vlastně stalo? Co když mě taky budou chtít dát do blázince? Co když...

Najednou se ozvala obrovská rána... Vyběhla jsem na chodbu a viděla tam stát vitu... Díval se na mě a já na něj... Možná už vím co jsem na něm v tu chvíli viděla... Měl neskutečně okouzlující pohled... "taaakže... Nelinko, asi víš čeho si se dopustila.. Chápu tvé pocity... Chceš vidět svou rodinu, kamarády... Chápu to.. Ale taky se musíš připravit na to že za pár let už si na tebe ani nevzpomenou... Budeš tady tak dlouho dokud si nepřipravíš důkladnou a smysluplnou omluvu... Ať to budeš mít zazvoň na zvonek který visí na konci chodby...

Nechápala jsem to ale přece jen jsem začala přemýšlet jak se omluvit...

O 4 hodiny později
....a proto doufám že mi bude za vše odpuštěno" omluvila jsem se myslím docela dost dobře... A vím že to věděl i vitaa... "noo já myslím že to ujde... Můžeš jít..." řekl vitaa a pustil mě zpět nahoru.. Vyběhla jsem po schodech a viděla tam jen tak postava Sáru.. Skočila jsem na ni a ona se na mě zamračila.."si ty aspoň trošku normální?! Ani nevíš co ti mohli udělat... Proboha ty si měla takové štěstí..." řekla Sára a přitom ji tekly z očí slzy...! "si moje jediná kámoška co mám... Ani nevíš co by to se mnou udělalo kdyby si zemřela.." řekla a dala se do breku.. "to bude dobré... A každopádně mě to moc mrzí... Zachovala jsem se mizerně... Jen jsem chtěla vidět svou rodinu a kamrady... Moc se ti omlouvám.." řekla jsem a taky se rozbrečela...

Večer
"holky dnes je čas za naši odměnu... Umožnili jsme vám jít nachvilku ven bez toho aniž byste museli pracovat... Venku je nachystáno nějaké překvapení takže doufáme že se vám to bude aspoň trochu líbit... Takže se běžte převléct a vzhůru ven!" řekl vitaa při večeři. Všechny holky se bez jakýchkoli dalších slov rozběhly do svých pokojů se převléct..

O chvíli později
Konečně nás pustili ven... Venku byli poněkud zvláštní věci... Jmenovalo se to tunel překvapení a každý co tu byl měl jiný... Snažila jsem se najít svůj tunel, což se mi nakonec podařilo... Postavila jsem se před něj a ze strachem do něho vešla... Byla v něm tma... Ale rozhodla jsem se jít dál a neohlížet se... Dostala jsem se až na okraj lesa... Vyšla jsem z tunelu a pokračovala trochu dále... Slyšela jsem zoufalý brek... Bylo mi to neskutečně moc povědomé... Byl to totiz hlas mojí mámy! Běžela jsem za ní jí obejmout... Těsně před ní jsem se ale zastavila... A zaklepala ji na rameno.. Cukla sebou a podívala se na mě ubrečenýma očima... "N-n-nelo? Si to vážně ty?" řekla a a jen přikývla... Objala mě a obě jsme se rozbrečeli... "kde si proboha byla?!" zeptala se... Všechno jsem ji to chtěla říct ale vzpomněla jsem si na to co říkala Evženie... "to ti nemůžu říct... Je to pro tvé dobro..." řekla jsem a dala se do ještě většího breku... "zlatíčko mě přece můžeš říct úplně všechno..." řekla ubrečeně... "promiň mami, ale tohle by si mi nevěřila... Navíc už... Už bych měla jít než... Než se něco pokazí" řekla jsem a utekla zpět k tunelu se slzami v očích... Brečela jsem tak moc že jsem si musela do toho tunelu sednout... Ještě pořád jsem slyšela mámu jak mě volá a prosí ať se vrátím... Rvalo mi to srdce ale bála jsem se že by to mohlo ohrozit mou rodinu... Máma pochvilce došla až k tunelu... Rozběhla se za mnou ale jeho dveře se začali zavírat... "miluju tě mami... Zašeptala jsem nejspíš už naposled.....

Sorka že to je tak moc dlouhé ale musím to dohnat 😅😅