Asi ho miluju

pokus o útěk

Celý týden jsme dělali to stejné co vždycky dokud se nestalo něco na co nikdy nezapomenu....

Sára i já jsme se potichu procházely po chodbách toho vězení, všechno bylo ok dokud jsem neuviděla vitu jak jde kousek od nás. On si mě ale nevšiml takže mě napadlo, že ho začnem sledovat. Sára byla první proti, ale nakonec jsem jí ukecala takže jsme ho následovaly dlouhou chodbou až do nějaké divné místnosti. Když se za ním zavřeli dveře tak jsme se rozběhly přímo k těm dveřím. Nebylo vidět dovnitř, ale všechno co někdo v té místnosti řekl šlo slyšet takže jsme jen poslouchaly......

NA OBĚDĚ

Pořád jsem přemýšlela nad tím co jsem dnes dopoledne od vity slyšela. Že prý je někde v podzemí jedna zapomenutá chodba kudy kdysi "vězni" utíkaly a chtějí jí zastavět, ale materiál jim přijde až za několik týdnů. Potřebovala jsem vědět kde ta chodba je a jak se tam dostat. Když jsem to řekla Sáře okamžitě mi to zatrhla. "seš blázen?! Asi jsem ti ještě neříkala co se stane holkám které se pokusí o útěk.... No tak já ti to teda řeknu.... dostaneš pouta a zavřou tě na dlouhou dobu do jak my tomu říkáme skleníku. Nedá se tam skoro vůbec dýchat a někdy na tobě provádí i experimenty a to není dobrý, takže na to radši ani nemysli!" řekla Sára docela přísně. Nevěděla jsem co jí na to mám říct, protože jsem byla v šoku. "fajn asi máš pravdu takže ti budu věřit a na útěk se vykašlu" řekla jsem podle mě dost přesvědčivě. Sára mi to očividně sežrala takže jsem byla v klidu a dále jsem přemýšlela nad svým útěkem.

"přestaň nebo tě zavřu do podzemí!" řekl vitaa a dále se mě snažil přinutit abych se oblékla do těch striptérských hader. "nikdy!" řekla jsem a zamračila se jak malé dítě. Vitaa se taky zamračil a upřeně se na mě díval, stejně jako já na něj. Najednou se začal smát a já nepochopila proč. "si roztomilá když se mračíš, víš to?" řekl. Nechápavě jsem se na něj podívala a on se ke mně začal pomalu přibližovat. Nevěděla jsem co dělá takže jsem jen stála a čuměla. Najednou mě chytil za ruku a odtáhl někam pryč z mého pokoje. Šli jsme po schodech dolů a potom zabočili doleva. Věšli jsme do nějakého velkého pokoje . byl mega hezký a podobal se mému pokoji co mám doma. Všechno kromě záclon, nočního stolku a lampičky bylo bílé. Vitaa zavřel dveře a zamkl je. "co to děláš?" zeptala jsem se. "uvidíš" řekl a usmál se. bála jsem se, ale zároveň byla zvědavá co chce dělat. Do skleničky mi nalil pití a podal  mi ho. "napij se" řekl . Moc jsem mu nevěřila, ale nic jiného mi nejspíš nezbývalo. Vypila jsem to celé na jednou a trochu se mi zatočila hlava, jinak dobrý. Najednou jsem cítěla takový divný pocit... byla jsem unavená ale nechtělo se mi spát. Vitaa se na mě jen koukal a usmíval se. Po pár minutách jsem upadla na postel a pomalu jsem zavírala oči ale to mi překazil Vitaa který si lehl vedle mě no a nakonec.... Chtěla jsem se bránit ale byla jsem tak moc unavená že jediné co jsem zvládla bylo mít otevřené oči.

 Ráno jsem se jako vždycky probudila a absolutně nic jsem si nepamatovala. Byla jsem ale v pohodě a vrátila se k mému plánu útěku. Napadlo mě že při cestě na snídani se tak trochu odpojím od skupiny a vydám se to tady prozkoumat. Vše vyšlo podle plánu a já jsem se od skupiny opravdu odpojila. Naštěstí si toho nikdo nevšiml takže dobrý ale i tak jsem měla divný pocit. Nějak jsem ho ignorovala a šla rovně kde se údajně měli nacházet chody do sklepa kde se podle mého zvážení měl tunel nacházet. Už po cestě jsem si představovala jak běžím zpět do campu a všechno co se mi stalo jim řeknu. Sklep byl docela velký a ani nebyl moc strašidelný.. spíš mi připadal jako nemocnice. Po pár minutách chození jsem objevila jedny dveře které mi sem prostě neseděli takže jsem se je pokusila otevřít což se nakonec povedlo. Byla to jen prázdná místnost... ale počkat.. byl tam ještě takový malý stoleček. prostě mi to nedalo a stolek jsem odtáhla od stěny. Nepletla jsem se.. byla tam dvířka do kterých bych se úžasně věšla takže jsem to prostě zkusila a vlezla dovnitř. Byla tam zima a všude šla slyšet voda. Ignorovala jsem to a jen jsem přemýšlela nad svobodou. Prostor se po pár metrech začal zvětšovat a já se mohla normálně narovnat.  pokračovala jsem dále dokud......jsem znova neucítěla bolest "auuuů",zakřičela jsem. viděla jsem zase rozmazaně ale poznala jsem obličej.... nade mnou stál mohutný chlap a v ruce držel dřevěnou tyč. Bála jsem se co mi udělá takže jsem si zakryla obličej ale on mi jednu z těch ruk která chránila obličej a píchl mi do ní něco.....znova jsem usnula

ahojjjjjjjjjj jo mám tu další díl! chci vám jenom prozradit že zachvíli jsme u konce příběhu. na finální kapitolu se mžete těšit už 1.6 2020! ale nebojte mezi tím vyjdou ještě nějaké kapitoly... to vám slibuju....takže zatím ahoooooooooooooooooooooooooooooooj xd