Asi ho miluju

Sáro? Slyšíš Mě?

Další týden proběhl úplně stejně jako ten předchozí.... Nic moc... Pomalu jsem si začala hledat nové kámošky a zjistila jsem že nejsem jediná na kterou byl vitaa ze začátku milý, pak se s nima vyspal a nakonec je unesl sem. Taky jsem zjistila že některé holky jsou tu zavřené už víc jak 2 roky, což byla pro mě nepředstavitelná doba.

Sobota byla asi můj nejoblíbenější den ze všech. Měly jsme totiž volno a mohly jsme si dělat co jsme chtěly. Dneska to ale bylo jine. Podél celé budovy ve které jsme byli stali ozbrojení vojáci. Nechápala jsem to ale nikdo si toho nevšímal takže jsem se tam snažila nedívat.

Byl čas oběda a všechny holky se posadily na své místa v jídelně. Čekaly jsme na svůj oběd ale nikdo nikde... Ani vitaa ani ti svalnatí týpci.. Dokonce ani kuchař. Chtěla jsem se jít podívat do kuchyně jestli je vše v poho, ale sama jsem tam jít nechtěla... "hele nechcete se jít někdo podívat do kuchyně jestli je všechno v poho?" zeptala jsem se holek se kterýma jsem seděla u stolu. "tak já půjdu.."nabídla se Kristýna.."tak já taky" přidala se Natálie. "Sáro jdeš taky?" zeptala se natka a všichni u stolu se na ní podívaly. "hmm no tak fajn ale pokud se někomu něco stane nebo nás někdo uvidí tak to nebyl můj nápad" odsekla Sára a vstala od stolu. "ok" řekla jsem a rozběhla jsem se směrem do kuchyně... Ostatní holky běžely za mnou.

Dorazily jsme až před kuchyňské dveře.... nikdo nikde nebyl... vrátily jsme se zpátky a zaraženě jsme všem u stolu pověděli že tam nikdo nikde nebyl... všechno se to rozneslo po celé jídelně a zmatené holky začaly po skupinkách prohledávat celou budovu.

 Zase jsem myslela na útěk a snažila jsem se přemýšlet kudy by to teda šlo... "ty už zase přemýšlíš nad tím jak zdrhnout, že?" zeptala se mě Sára a podívala se na mě tím svým unuděným výrazem... "nooo jo? Ty snad ne??" řekla jsem a sklopila jsem zpátky hlavu ke svému talíři. "ach bože, kdy už konečně pochopíš že se odsud nejspíš nikdy nedostaneme??????" zařvala Sára přes celou halu a všechny holky ztichly a sledovaly mě i Sáru. "odsud je ještě nikdy nikdo nedostal... Copak jsi tak strašně naivní a blbá že ti to ještě furt nedošlo?.... pokud si tu nechtěla skončit tak ses neměla vyspat s tím protivným, špinavým a nechutným debilem..." dodala a rozčíleně se na mě dívala.. měla jsem slzy v očích ale vzala jsem všechnu odvahu a zařvala na ní.. " jo jasně... najednou je to nechutný debil, ale jaký  to byl úžasný když jste si to rozdávali v posteli co.. prakticky si tady teď vybíjíš zlost na mě jenom kvůli sobě.. vím že tady nechceš být a je mi úplně jasné že o tom taky každý večer přemýšlíš a pokud jde o to že jsem blbá tak ses se mnou neměla začít bavit no.... a stejně, je moje věc nad čím přemýšlím a co dělám, nejsi moje matka aby si mi říkala co mám dělat no" Sára na ně asi 2 minuty zírala se slzami v očích a pak dodala " jo tak takže ... jak myslíš.. pokoušej se utíkat ale až tě zabijou tak za mnou nelez". Sára pak odešla se slzami v očích a já se na místě totálně rozbrečela.......

o pár hodin později...

já i Natka jsme měli skvělý plán útěku ale trochu nás deprimovali ti vojáci ale tak museli jsme to risknout.. Kiki,  Anet a Nikol v něm taky hráli takovou malou roli a poprosily nás abychom to vymysleli tak aby mohli utéct taky... " takžeee je to úplně jednoduché... já, Kiki a Anet půjdeme do vitového pokoje pro klíče od sklepa a půdy... mezitím Naty a Nikol zajdou do skladu pro nějaké pepřáky atd.. pak se přesně v 16:00 sejdeme před vchodem na půdu kde Anet a Kiki zajdou pro naše věci, já a Natka zajdeme ještě pro nějaké věci do ošetřovny a Nikol bude hlídat.. Až budem mít všechno nachystané, pomalu půjdem směrem ke sklepu kde počkáme na 17:00... v tenhle čas se mění stráže, takže máme maximálně 15 minut na přeběhnutí ze sklepa do kanalizací.. potom půjdeme podle mapy kterou jsem našla v knihovně... a budeme se snažit utéct... pokud se to povede tak rychle poběžíme k těm tunelům a dostaneme se ven" vysvětlila jsem a všichni to očividně pochopily... 

16:00

byl čas... všechny jsme stály u vchodu na půdu.. " holky teď musíme každá udělat to co máme za úkol... takže Anet, Kiki běžte na půdu pro ty věci, já a Nela jdem do ošetřovny a Nikol ty to tady hlídej" řekla Natka a všechny jsme se pustily do práce.. Já a Naty jsme šly do té ošetřovny kde jse vzaly obvazy, vodu, lahvičky s uspávací tekutinou a jehly. Vrátily jsme se na místo a všechny holky už tam stály... Bylo 16:42 a my už jsme se pomalu chystaly... 16:57 stráže už pomalu začínali opouštět své stanoviště.. to byl náš signál.. pomalu jsme otevřely dveře a vlezly jsme do toho tmavého, děsivého sklepa.. Natka zapla baterku a my jsme se co nejrychleji snažily dostat ke vchodu do kanalizacím... 

byly jsme tam a to v celkem slušný čas... otevřeli jsme dveře ale čekalo nás tam velmi nemilé překvapení... stál tam vitaa i ti jeho svalnatí týpci... "ale ale ale... kohopak to tu máme... Holky asi byste si měli dávat pozor komu věříte... Nikol mi o vašem plánu řekla a já jsem se rozhodl vám to tak trochu pokazit" řekl a zasmál se... všechny jsme se podívaly na nikol a ona jen sklonila hlavu a nic neříkala... "každopádně jste docela chytré... nejspíš by vám to vyšlo" dodal vitaa s úsměvem. "už to neprotahuj a rovnou nám řekni jestli nás zabiješ nebo ne" řekla drze Natka a podívala se na vitu... upřímně jsem se odpovědi celkem bála ale vitaa nic neřekl, jen se smál....

"takže holky za tohle si zasloužíte opravdu hodně zlý trest a abychom mohli začít tak musíte podstoupit velmi speciální operaci" řekl vitaa a zase se zasmál. strašně moc jsem se bála ale nechtěla jsem to moc dávat najevo, určitě jsem ale nebyla jediná která se bála. "teď bežte všechny zpátky do pokojů a já si vás postupně budu volat" řekl vitaa... všechny jsme opustily místnost a šly jsme směrem k pokojům.... když jsem přišla do mého viděla jsem tam Sáru a ještě nějaké holky. "co se to tu... děje?" zeptala jsem se "máme velmi primitivní a zároveň hodně riskantní" řekla Sára " a jaký?" zeptala jsem se"prostě zdrhnem hlavním vchodem" řekl někdo... zdálo se mi to divné ale zároveň proč to nezkusit takže jsme vylezly z pokoje a bežely směrem k východu... doběhly jsme k východu kde samozřejmě stáli vojáci takže to bylo hodně riskantní... "takže teď nebo nikdy to proběhnem a sejdem se u velké budovy která je necelý kilometr odsud" řekla nějaká holka a všechny jsme se rozběhly přímo před zraky několikati vojáků.. já jsem běžela mezi posledníma a Sára hned za mnou... najednou jsem ale uslyšela výstřel a křik... strašně moc jsem se lekla a zastavila jsem se, všechny holky už byly někde pryč... otočila jsem se a viděla jsem tam ležet... Sáru... se slzami v očích jsem se za ní rozběhla a snažila se jí zoufale pomoct, ale bylo pozdě... "Nelo, pokud bys někdy viděla moje rodiče řekni jim že je moc miluju a tebe mam taky moc ráda a omlouvám se ti" tohle byly poslední slova co mi řekla a pak už se nehýbala... totálně jsem se rozbrečela

caaaaaau tohle je konec kapitoly... tohle jste nečekaly, že? xdddddddd každopádně moc sorry za to že teď nic dloooouho nevyšlo ale tak trochu jsem zapomněla že mám wattpad xddddddd