,,Cassidy!"
Celým domem se ozve naštvaný hlas mého bratra a vytrhne mě z mého krásného snění o tom, že se žádný výlet nekonal a já mohla jít normálně do svojí trapné školy.
Se zabručením zase zabořím obličej do polštáře a hodlám ho ignorovat tak dlouho, dokud to půjde.
Což moc dlouho nebylo, protože Daniel vtrhl do mého pokoje a začal zase ječet.
,,Kde mám lak na vlasy?!"
Ano, slyšeli jste správně. Lak na vlasy.
Občas si myslím, že tohle je jedna z dalších věcí, co mi Daniel, ač možná nechtěně, ukradl v době, když jsme byli oba malí pulci. Dívčí starosti ohledně vzhledu nikdy nebyly moje silná stránka zájmů, ale on byl hrozná fiflena...
,,Zikal s ž s h ptřbješ kupt." zahuhlám do polštáře a snažím se dál odpočívat.
,,Cože?" nechápe, a tak zvednu hlavu, otočím se k němu čelem a opřu se lokty o matraci.
,,Říkal jsi, že si ho musíš koupit." zopakuji mu to, co jsem předtím huhlala do polštáře.
,,No jo... Máš pravdu. Tak si vezmu mamky." prohrábne si rukou svoje zlaté kadeře a jde zase z mého pokoje pryč. Ještě se ale zastavil ve dveřích a překřížil ruce na hrudi.
,,A příště to řekni rovnou normálně. Když huhláš, nerozumím ti ani slovo a deptá mě to ještě víc než to, že s tebou vůbec musím mluvit." kroutí očima a odfrkává.
,,Oh, já myslela, že řečí debilů ty umíš skvěle, když jsi jí vymyslel." nevinně se na něj usměju. A dostalo se mi přesně té reakce, jakou jsem chtěla. Celý zrudl, naštval se a vypochodoval pryč s nadávkami, co si mumlal pod nos.
Já si zmoženě odfrknu, a padnu zády do svojí milované, měkkoučké postýlky se zoufalým pohledem do mých temně červených, průsvitných nebes přidělaných k posteli.
,,Můj mrzkej a bídnej živote, je na čase tě udělat ještě horším." povzdechnu si pro sebe, a konečně se rozhodnu vstát.
*****
,,Máte všechno? Ručníky, kartáčky na zuby, pastu, spodní prádlo, náhradní spodní prádlo, náhradní spodní prádlo spodního prádla?" ujišťuje se mamka, ještě než nastoupím do Danielova auta a ten nás odveze před školu, kde na nás bude čekat autobus.
,,Ano mami, máme všechno." ujistím ji a pevně jí obejmu na rozloučenou.
,,No já bych se bez jedné věci klidně obešel." pronese Daniel a jízlivě se na mě dívá s tak falešným úsměvem, že by se za něj ani číňan nemusel stydět.
,,Hm, jak jen jsi vtipný, můj velectěný bratříčku." zahraju jako velice špatná divadelní herečka, než ho máma pokárá a poví mu, že takhle o svojí sestře nemá mluvit.
Nakonec se s námi jde rozloučit ještě táta. Toho taky držím v objetí jako topící se poslední záchranný kruh, co mu někdo hodil, a do očí se mi tlačí slzy.
Když se od něj odtáhnu, musím si jich pár stírat z tváří.
,,Ale no tak... Jedeš tam jenom na týden. A navíc, v tomhle ročním období bývá Londýn velice krásné místo." snaží se mě uklidnit táta.
,,Myslíš na podzim, kdy je počasí slunečné tak často, jako je uklizeno v Danielově pokoji?" pozvednu obočí, a on chvíli přemýšlí, co na to říct, než jemně pokýve hlavou s výrazem 'No jo. Asi tak nějak.'
,,Hele!" ozve se dotčeně Daniel, ale ani já a ani táta mu nevěnujeme pozornost.
,,Neboj se si to tam užít. Buď ráda, že to není ten výlet, kdy máte naplánovaný celý týden chození po památkách. Každý z vás bude bydlet u nějaké rodiny, budeš dopoledne chodit do školy a odpoledne budeš muset se svojí třídou trávit pouhé dvě hodiny. Pak budeš mít svůj volný program." připomene mi výhodu tohohle celého utrpení.
ČTEŠ
Školní výlet || n. h. ff ✔
FanfictionKdyž bůh při mém narození naděloval štěstí a popularitu, nejspíš většinu vypotřeboval na moje dvojče. A naopak, když naděloval smůlu, trapasy, nesmyslný platonický lásky a beznaděj, tak to vše vypotřeboval na mně. Jenže kam až mě moje neschopnost do...