Školní výlet || n. h. ff ✔

23 - Jeho slova, co vyměnila špendlík za nůž bodající mě do hrudi

Starosti, obavy a únava mě na cestě přemohly, a nebylo tedy divu, že jsem usnula.

Probral mě až Danielův hlas nabádající mě k probuzení.

Jen co se mi podařilo od sebe rozlepit oční víčka, a zvyknout si na světlo, co kolem převládalo, zjistila jsem, že je již ráno a my stojíme u chodníku kousek od domu Clarksonových.

Naproti nim byl dům, kam jsem měla namířeno. Jeho dům.

Teď, když jsem tu byla, jako by mě všechna moje předešlá odvaha opustila.

To se to člověku vždy odhodlává, dokud nenastane chvíle, kdy má svému rozhodnutí učinit za dostiučinění.

Hrdlo se mi stáhlo a z čela stekla kapička potu.

,,Dane, já to nezvládnu. Nemůžu..." hlesnu, a cítím, jak mi z oka vyteče neposlušná slza.

Zírám před sebe, na Niallův dům, a nepřeju si nic jiného než odtud zmizet.

Danielova ruka se ocitla na mojí tváři jen proto, aby mě chytil i svou druhou dlaní a otočil si můj obličej k sobě. Donutil mě se mu dívat do očí, zatímco konejšivě mluvil.

,,Cas, asi jsem nebýval ten nejlepší bratr, ale teď nechci nic než to napravit a stát se tím nejlepším bratrem." odmlčí se, a já tak využiju prostoru k tomu mu na to odpovědět.

,,Tím už jsi. Vším, co pro mě nyní děláš, jsi napravil všechno, co jsi udělal kdysi předtím. Minulost nechme minulostí, ano?" požádám ho, a pozvednu pravý koutek v úsměv.

Úsměv mi oplatil a palcem mě pohladil po tváři.

,,Vidíš? A já se tak strašně bál, že mi nikdy neodpustíš, jaký jsem byl pitomec. A on je na tom stejně. Nepřeje si nic víc, než odpuštění. A druhou šanci." řekl, a mě došlo, že ačkoliv tomu chci věřit sebemíň, má pravdu. Je to tak. Vždyť mi to sám řekl.

Jenže já mu tehdy to odpuštění nedala.

,,Jenže co když je pozdě? Co když už nebude druhou šancí chtít? Co když o to už ani nestojí?" stečou mi po lících další slzy, a u srdce mě zabolí jen pod představou, že by se to klidně mohlo stát. Že by mohlo být vážně pozdě...

,,I já myslel, že je pozdě na to, abys mi odpustila těch dvacet předešlých let, co jsem jako sourozenec stál, doslova, za hovno. A koukni na nás dneska." povzbuzoval mě stále, a já mu dala za pravdu. Zase...

Vděčně ho obejmu.

,,Děkuju. Moc ti děkuju, Dane." pošeptám mu vděčně do ucha, a pevně ho k sobě tisknu. On mi objetí opětuje stejnou silou.

Nakonec mě ale odstrčil a postrkoval směrem ven z auta.

,,Teď už ale utíkej, než ti odjede na radnici. Já tu na tebe počkám." řekl jen, než mě vystrnadil z auta ven a já tak stála na silnici, odkud mi stačilo přejít pár kroky k jeho domovním dveřím, zazvonit a... čelit mu z očí do očí.

Chvíli jsem ještě stála, protože mě děsily všechny moje představy toho, jak to bude vypadat, až se opět setkáme tváří v tvář.

Otevře mi vůbec? Nebo otevře, ale až zjistí, že tam stojím já, tak zase hned dveře zabouchne.

Nevím jak, ale z mých úvah mě vyrušilo zvonění zvonku. Domovního zvonku.

Jen co se pořádně vzpamatuju, zjistím, že nestojím vedle Danielova auta, ale před vchodovými dveřmi Niallova vily a můj prst před chvílí zmáčkl zvonek.