Školní výlet || n. h. ff ✔

9 - Nickovy slabiny... Ouvej...

V momentální situaci bych nepotřebovala počítačové efekty animovaných postaviček, abych měla oči vykulené div mi nevypadnou z důlků.

Zírala jsem na něj a měla dojem, že snad ani nedýchám.

Takže můj bratr s tou holkou podvedli Nicka?! Bože, že vždycky můj život musí být propletený tou nejvíce zamotanou nití...

,,Bože, tak moc mě to mrzí." začnu hned lítostivě a ruku mu položím na rameno ve znaku podpory.

Sice je skleslý, ale nevypadá, že by mu bylo tak moc nepříjemné o tom mluvit.

,,To je dobrý. Asi je to dost ohraný, ale všichni okolo mi říkali, že to pro mě není dobrá partie. Jenže láska je fakt slepá jak patrona..." zasmál se a mě to přinutilo se usmát taky.

Vzal mou ruku, co jsem měla na jeho rameni do té své, a sedli jsme si na kraj pódia a chvíli v tichu koukali do prázdna na sedačky v hledišti, jež se zanedlouho zaplní lidmi.

,,Někdy si říkám, jestli má cenu hledat si vůbec někoho do vztahu. Vždyť co z toho člověk má? Vždy jen starosti a nakonec zlomené srdce. Tedy, pokud toho druhého skutečně měl rád." uvažuje Nick, ale tak jakoby nezúčastněně. Jako by tomuhle jeho myšlenkovému pochodu, co se rozhodl se mnou sdílet, nedával velký důraz.

,,Tak to holt chodí. Ale když máš potom konečně štěstí a najdeš tu pravou, zjistíš, že milovat je něco úžasného. Budeš pak šťastný a plný života. A já věřím, že tak dobrý člověk, jako ty, někoho takového brzy najde." usměju se na něj a otočím k němu hlavu. On se na mě také podívá a tvář mu zdobí stejný, drobný úsměv, jako mně.

,,A jak jsi na tom ty, co?" zeptal se, a mě úsměv zmizel. Vystřídala ho nervozita.

,,Jak jako já?" uchechtnu se ve snaze zakrýt rozpaky, do jakých mě dostal.

,,Co ty a kluci?" zasmál se a jemně mě šťouchl do ramene.

Jo, je to normální otázka, kterou si přátelé nebo i rodina pokládá velice často, ale pro mě je to vážně nepříjemné téma rozhovoru.

Koušu si spodní ret a pokouším se vymyslet, co mu říct. Mám mu vůbec něco říkat? Ono vlastně ani není co...

,,No, kdybych to měla spočítat na prstech, tak k tomu ani ty prsty nepotřebuju." pokusím se svou odpověď odlehčit smíchem, ale je poznat, že není upřímný.

Chvilku se na mě mračí, ale dál mlčí. A tak se rozhodnu mu to více osvětlit.

,,No, snad už od základky se mi všichni v tomhle ohledu vyhýbali. Obzvláště po tom, co poznali, jaké jsem nemehlo, a jsem schopná zlomit spolužačce ruku jen při tom, když skáču přes švihadlo. Pozor; Když JÁ skáču přes švihadlo. Radši si ode mně každý držel bezpečný odstup. A ty bys měl taky. Ten tvůj zlomený nos myslím stačil." uchechtnu se, tentokrát ale už opravdově.

,,Cas, asi to bude znít fakt trapně, ale věř, že si jednou najdeš toho správnýho. Toho, který se tě pokusí doopravdy poznat a zjistí jak skvělá osoba jsi." usmívá se na mě povzbudivě.

,,No, jsi asi první, kdo mi něco podobného řekl." povím také s úsměvem. ,,Táta pořád říká, že si alespoň nemusí pořizovat zbrojní pas a mamka tohle téma vždy okomentuje slovy: 'Však počkej. Až si najdeš nějakýho fešnýho boháče, to budou ostatní koukat!'"

On se tomu hrdelně zasměje, a já musím s ním. Jo, moje rodiče jsou prostě třída.

,,No, ale v podstatě má mamka pravdu. Holka jako ty si nemůže najít nikoho jiného, než nějakého fešného boháče. Jako jsem třeba já, víš co." prohrábne si na oko namyšleně vlasy, a tváří se jako největší egoista na Zemi.