Školní výlet || n. h. ff ✔

12 - London Eye cliché

Snad poprvé v životě jsem si k budíku na telefonu přidala popisek. A to ten, abych si na sebe vzala Nickovu bundu a mohla mu jí konečně vrátit.

Oblečená tedy v černých riflích, bílém tričku s vtipným popiskem a jeho bundě si přes rameno beru batoh do školy, ale raději si ještě nastavím upozornění, co mi oznámí, že mám Nickovi vrátit tu bundu, pokud bych to do té doby neudělala.

Opět se se všemi nasnídám, Greg nás zaveze do školy a tentokrát mě doprovází do třídy, poněvadž ta jeho je hned o třídu vedle.

,,Natěšená na první hodinu?" utrousí posměvačně brunet po mojí pravici, když pohledem přelétne můj více se mračící obličej.

Celou včerejší večeři jsem ho zahltila svým stěžováním si na to, že chemii nesnáším snad ze všech předmětů nejvíce, a že proklínám toho, kdo mě s ní chce mučit v osm ráno.

Vražedně se na něj podívám, a jelikož je mi jasné, jak moc řečnická jeho otázka byla, ponechám ho bez odpovědi.

,,Hele, já mám zase anglinu, ze který fakt neexceluju, takže nemusíš ty pohledy vrhat zrovna na mě. brání se hned a myslí si, že mu to nějak pomůže.

,,Ty si o ně s těmi svými poznámkami prostě říkáš, Gregu, víš? To je ten problém." oponuji, a vím, že mám naprostou pravdu.

,,To určitě." uchechtne se a lehce mě strčí ramenem do strany.

To mu oplatím, dokud se nestrhne doslova válka na schodech mezi druhým a třetím patrem budovy, přičemž nás musí ostatní studenti obcházet obloukem, aby nepřišli k úhoně.

Když konečně přestaneme, rozloučíme se a jdeme každý do své třídy.

Když usedám do lavice, myslím jen na to, jak jsem ráda, že se ke mně Greg nechoval jinak než před tím, co se dělo včera v obýváku u nich doma.

Stále netuším, co ho to popadlo nebo jestli s tím něco zamýšlel, ale doufám, že na to oba budeme moci rychle, a to hodně rychle , zapomenout...

*****

Sláva, nazdar výletu.

Jenže v tom ironickém slova smyslu.

Určitě nás dnes odpoledne vytáhl učitel na London Eye jen proto, aby nás rozzuřil.

Dnes se v Londýně totiž rozhodlo zastavit babí léto, a v tom největším odpoledním dusnu nás donutil Kingsley vlézt do buněk kola a tu půl hodinu se tam pomalu dusit.

Tudíž jsme měli tu možnost si osobně vyzkoušet, jak se cítí chudák zelenina, když jí někdo dělá dušenou na páře. A já se zapřísahala, že už takhle upravovanou zeleninu nikdy nedám do pusy!

Ani jsem si ten výhled neužila. Světlo od slunce mě oslepovalo, a já sotva viděla ostatní spolužáky tlačící se k oknu.

Po té nekonečně úmorné a propocené jízdě nás ještě profesor otravoval jeho nesnášeným kvízem na známky, a já byla přesvědčená, že tímhle nás chtěl už definitivně oddělat!

Téma bylo tentokrát historie Anglie, a řekl, že dokud mu nezodpovíme všech jeho stupidních třicet otázek, tak nikdo z nás nikam neodejde. No a tak se stalo, že jsme zkejsli pod London Eye dobré tři hodiny.

Hodiny na Big Benu z dálky odbíjeli pátou hodinu odpoledne, a ostatní spolužáci se uchylovali pryč se slovy, že je Kingsley tak vyšťavil, že si jdou rovnou lehnout do postele.

Já ale spěchala do mě již známé uličky s obchodem, kde jsem se s Nickem měla sejít jako včera. Jenže dnes mám minimálně tříhodinové zpoždění díky tomu tupci, který má hlavu tvrdší snad než para ořech!