Školní výlet || n. h. ff ✔

21 - Mlčeti zlato? Ne v tomhle případě...

Pokud budou překlepy, moc moc se omlouvám!

______________________________________

Byl jsem vyděšený.

Ne. Byl jsem naštvaný.

Ne, ne, ne. Byl jsem vytočený.

Vlastně nevím. Asi jsem momentálně byl všechno z toho.

Ideální stav k tomu jít řídit.

Jo, já si umím dobře zařídit život, není-liž pravda?

Jediné štěstí je to, že Cassidy převezli do nemocnice v Londýně.

Ne že by mi vadila představa toho, že za ní musím jet deset hodin, ale za tu dobu bych asi zešílel hrůzou o ni...

*****

Z auta vyskočím jako jsem neskákal ani o tělocviku, když jsem měl, auto jen spěšně zamkl a dle Danielových instrukcí vyběhl čtyři patra budovy, a to za rekordní čas.

Řekl bych, že takový nemá ani Usain Bolt...

Ale dost keců.

Jsem tu kvůli něčemu jinému.

Jakmile vidím vysokého blonďáka přešlapovat z místa na místo s rukama překříženýma na hrudi, jak klopí hlavu a kuše si nervózně ret, žaludek se mi ještě o něco více zcvrkne.

Už pomalým krokem se rozejdu jeho směrem. Jakmile zaregistroval na chodbě kroky, zvedl ke mně hlavu.

Svaly ve tváři se mu nijak výrazně nepohnuly. Oči byly chladné a plné starostí.

Sakra, s takovouhle se na něj nemůžu ani naštvaně dívat, a to že na to mám právo.

,,Čau." pronesl, ale tak nevýrazně, jako by ani nic neřekl.

,,Jak jí je?" vyhrknu hned, abych se vyhnul jakémukoliv jinému tématu. Nehodlám se s ním vybavovat, jako bychom byli nejlepší kamarádky. Jel jsem sem jako splašený jen abych se podíval na Cassidy.

Nic neřekne, jen kývne hlavou ke dveřím, před kterými stojíme a dojde k nim.

Já ho následuju jako pejsek, ale momentálně mi jde jen o jediné. Vidět ji.

Jakmile vstoupíme do místnosti, díky tomu, že je Daniel tak o dvě hlavy vyšší než já přes něj nemám šanci nic zahlédnout. Dost mě to štve...

Nehledím na to, rukou ho odstrčím na stranu a konečně mám výhled na brunetku ležící v bělostných, nemocničních peřinách.

Vlasy má pohozené na polštáři, pleť křídově bílou, až se barvou vyrovná peřinám, a popraskané rty lehce pootevřené.

Spí, a poklidně oddechuje. Akorát že její pravidelný dech ruší okolní přístroje.

Jako omámený přijdu až k lůžku a hledím na ní, jako by se mi měla před očima rozplynout. Bojím se toho.

Pokaždé, když jsem jí viděl, tak byla její pleť zdravě barevná, tváře lehce růžové a rty zrovna tak.

Teď, to, jak vypadala... Dával jsem si to za vinu.

Jistě, určitě to není moje vina, ale obviňuju se za to, že se jí to stalo. I když vlastně nevím co... A tak jsem se ho na to zeptal, očima přišpendlený na ní.

,,Bylo to ráno. Ještě než stihla jít do školy. Podlomily se jí nohy a ona hlavou narazila na roh našeho stolu. K její smůle to byl jediný skleněný stůl, co doma máme." přestože mi tohle řekl, nějak jsem stále nechápal jedno...