Školní výlet || n. h. ff ✔

8 - Prostě beze slov...

Prosím, přečtěte si slova autora na konci. Děkuju vám moc! A teď, hurá do toho!

______________________________________

,,Nicku, seš mrtvej!" řeknu hned, jakmile mi dá ruce z očí a ukáže mi, kam mě to poslepu vedl.

Stačí mi jen stát na prahu a chce se mi se obrátit na patě a utéct odtud!

,,Mám si poslechnout, jak zníš? Fajn. Ale když už, tak to uděláme se vším všudy." chytí mě za ramena a tlačí pořád dopředu, ačkoliv já se snažím bránit.

,,Ale to jsi mě prostě nemohl zavést někam do parku, kam nechodí moc lidí, říct mi: 'Tohle mi zazpívej' a nazdar?! Tohle je moc!" oponuji dál a snažím se z toho jakkoliv vyvléknout.

,,Věř mi, když si to zkusíš tady, budeš z toho mít úžasný zážitek. A navíc tu nikdo jiný není, takže tě vážně uslyším jenom já." ujišťuje mě, ale mně se to pořád jeví jako dost stresující a přehnaná alternativa.

,,Tak jsi mě nemusel brát hned do arény, ne?!" překřížím ruce na prsou a naštvaně a vyděšeně zároveň hledím na ten obrovský sál z pódia, které je evidentně připravené pro nějaký nadcházející koncert.

,,Bude to jen jedna píseň. Uvidíš, že si to zamiluješ. A já-" odmlčí se, seskočí z pódia a posadí se na židli v nejbližší řadě pod ním. ,,se na tebe budu koukat odtud."

S vykulenýma očima si dlaněmi hladím paže ve snaze se uklidnit, ale moc mi to nejde. Ten prostor tu... Je obrovský! Jako tlama příšery, co mě brzy spolkne.

,,Já to vážně nezvládnu, Nicku." zoufale se na něj podívám.

,,Neboj se. Jenom zapni počítač, co stojí na stolku vedle tebe, pusť si na YouTube karaoke verzi toho, co budeš chtít zpívat, zapni mikrofon a nemysli na to. Jen si to užívej." uklidňuje mě pohledem plným podpory a... důvěry? Víry? Věří ve mě? Věří v to, že to zvládnu?

,,Ale jestli až se toho počítače dotknu a on zkratuje, tak je to na tebe, Holande!" pohrozím mu prstem, a otočím se k obrazovce počítače.

Tam si vyhledám stránku s karaoke verzemi písniček, dokud nenajdu jednu, kterou naprosto miluju a doma si jí zpívám pořád. Budu si tak snad i víc věřit a nezhroutím se, až to budu zpívat. Tady. V aréně, a do mikrofonu.

Spustím přehrávání a přejdu k mikrofonu. Než se spustí karaoke verze písničky, co jsem si vybrala, mám dost času na to zhluboka dýchat a zapnout mikrofon. Jen co se rozsvítí červená kontrolka hlásící, že je vše v pořádku, stihnu poslední hluboký nádech než začnu zpívat.

,,I'm trying to hold my breath. Let it stay this way, can't let this moment end. You set off a dream with me. Getting louder now, can you hear it echoing? Take my hand. Will you share this with me? 'Cause darling without you..." film 'Největší showman' je zkrátka úžasný, a tahle píseň je má nejoblíbenější. Naučila jsem se jí zpívat tak, abych v každé části nechala vyznít svůj hlas a naprosto se do písně ponořila...

,,All the shine of a thousand spotlights, all the stars we steal from the nightsky will never be enough. Never be enough... Towers of gold are still too little. These hands could hold the world but it'll never be enough. Never be enough... For me..." zpívám takhle se zavřenýma očima, a jako bych tu v tenhle moment tou písní žila. Sama si sebe představuji v roli Loren Allredové, když stála na tom jevišti v okouzlujících, bílých šatech, a všem v sále se tajil dech nad tím, jak nádherně zpívá.