Klášterní láska

Dopis

Po snídani se jeptišky vypravily prát prádlo a mniši studovat do knihovny.
Při práci se mne sestra Charlotta zeptala: „Všimla sis, milá sestro, že ten nový mnich-bratr José bude chodit do ženského kláštera?” „Ano, vím. Navštěvovat svou dceru.” odpověděla jsem čtyřicetileté sestře.
„Tobě to dítě příjde v pořádku?” „Též jsem z toho zaskočená, ale nemůžu mu nic říct.” řekla jsem.
„Co když však nebude jenom navštěvovat svou dceru? Co když se jednu z nás pokusí svést?” přidala se k naší konverzaci další sestra- Margaretta. Dvacetiletá Italka z bohaté rodiny, která mi právě přinesla další hromadu oblečení na praní.
Pohlédla na mne a ještě dodala: „Třeba tebe, sestro Noro.” „Proč myslíš?” odpověděla jsem.
„Když přišel do kaple, usmál se na tebe.” „A to je špatné?” řekla jsem jenom. „Ne, ale uvědom si, že je to Španěl. Horká krev.”
„Ale sestro Margaretto, ty si z Itálie. Taky si horkokrevná a tvrdí Nora o tobě, že svadíš mnichy? Ne. A hleď si raději svojí práce.” zastala se mne sestra Charlotta. Margaretta odešla pomoct Jeane věšet košile a my dvě pokračovaly v praní.

Poklidnou pracovní atmosféru přerušil příchod sestry Cornélie.
Přišla ke mně a oznámila mi, ať doprovodím bratra Josého k dceři.
„Dobré dopoledne, bratře José.” pozdravila jsem ho. „Dobré i vám, sestro Noro. Jak se daří mé dcerušce?”
„Vypadá to s ní dobře. Však za chvíli se s ní uvidíte.” odpověděla jsem mu a doprovázela ho k Karolínce.
„Jak se daří vám?”zeptal se mne. Byla jsem velice překvapená jeho zájmem o mne a odpověděla jsem mu: „Důstojně, jako vždy. Díky za optání.”
„Co jste dělaly se sestrami za práci?”
zase se zeptal. „Praly jsme prádlo a vy s bratry?”  „Studovali jsme v knihovně. A nebyla ta práce pro vás únavná?” „Ne, zvykla jsem si.” odpověděla jsem Josému, který mi položil pátou otázku: „Co děláte ve volném čase?” „Přišel jste navštívit své dítě, nebo mne zpovídat?” řekla jsem muži v naději, že se mne přestane tázat. „Navštívit Karolínku a trošku více poznat vás.” odpověděl a opět se na mne usmál.
Už jsem byli blízko pokoje pro choré, když mi řekl: „Stále jste mi neodpověděla na mojí poslední otázku. Co děláte ráda ve volném čase?” „Píši si deník.” odpověděla jsem mu a otevřela dveře léčebné místnosti, kde na posteli ležela Karolínka.
„Tati, kde jsi byl? Slíbil si, že přijdeš ráno a už je skoro poledne.”
José si sedl na lůžko a pohladil svou dceru po tváři. „Promiň, Karolínko, musel jsem přednášet na mši. Ale si hodná, že si na mne čekala.” řekl otec své dceři.
Zatímco si oni povídali, já dívence podala medicínu a nechala ji zapít čajem. Chtěla jsem je nechat osamotě, ale holčička mne přesvědčila, abych tam zůstala. 

Velmi ráda jsem pozorovala jejich krásný vztah.
A tím více se mi José dostával do hlavy i do srdce.
Večer jsem opět nemohla spát.
Neustále jsem na něho myslela.
Zatímco sestry klidně spaly, já se dívala na strop a přemýšlela o mladém pánovi.
V noci už jsem to nevydržela, sedla si ke stolku, zapálila svíčku a psala dopis.
Nevím, jak se mi to mohlo stát,
Proč zrovna Vám musím psát.
O tom, co se mi zdálo té noci, když jste přišel sem,
Ani nevím, zda Vás zajímá, co bylo mým snem.
Jela jsem na bílém koni do lesa,
Kde jste byl sám
A mé kroky ze sedla mířily k Vám.
Chytl jste mne za ruku, tím místem mne ved,
Rozehřál jste tak mé srdce chladné jak led.
Procházka ve společnosti Vaší,
Mne ještě teď v myšlenkách unáší,
Srdce mé více buší.
Políbit jste mne chtěl,
Že mne milujete pověděl,
Rozbouřil tím mojí duši.
Nevím proč zrovna Vám to píši,
Že jste se mi zdál.
Prosím Vás jen o jedno-
Abyste mi odepsal.  
                                    Nora

Psaní jsem si schovala pod polštář a konečně usnula.