Klášterní láska

Španělsko

Během následujících šesti dnů mne Lene učila základy tance a Táňa španělštinu.
Poslední den před odjezdem mne Ruska zkoušela. Říkala mi fráze ve francouzštině a já odpovídala v španělštině.
„Zopakuj si ještě pár otázek, jinak to zvládáš výborně.” „Tak snažím se.” odpověděla jsem.
„Carlos francouzky umí.” přerušil naší hodinu příchod Josého. „A co Patricia?” zeptala se ho slečna.
„Ta taky. Táňo, po dobu mé nepřítomnosti to tu s Lene hlídejte jako ostříž. A žádné kouření, alkohol a...” „Já vím. A žádné večírky a neznámí chlapci u vás doma. Nebojte se pane, my se o to tady postaráme, jako byste neodjel.” skočila mu dívčina do řeči. „To budu jenom rád.”skončil jejich debatu a svůj pohled obrátil na mne. „Půjdeš už spát, anděli?” „Za chvíli, princi.” odpověděla jsem mu.
Táňa se rozloučila a odešla.
Z místnosti jsem si mířila do ložnice,
kde jsem potkala Lene.
„Ty nejdeš spát?” „Asi za hodinu si půjdu lehnout. Jak dopadla zkouška ze španělštiny?” „Lépe než jsem očekávala.” „Těšíš se do Španělska?”
„Ano, ale trochu se obávám toho, jak mne novomanželé přijmou.”
„Určitě skvěle.” „Myslíš?” „No nemyslím, já to vím. Jsi báječná a krásná mladá žena.” „Děkuji za chválu, ale já ještě nejsem žena.”
„Tak dívka. Prostě se neboj a jdi už spát. Vstáváš brzy ráno.” „Tak dobrou noc, Lene.” „Dobrou noc, Noro.” rozloučila se dívka a opustila pokoj.
Lehla jsem si do postele a čekala na Josého. Ten přišel, přistoupil ke mně a políbil mne na čelo.
„Spíš?” zašeptal do ucha. „Pokouším se,ale nějak se to mi nedaří.”
„Cestovní horečka, že?” „Asi.” „Jestli, to chceš, do rána je ještě čas.” „Odpusť mi José, ale dneska ne. Musíme se vyspat na tu dlouhou cestu.” „Jak chceš, Noro. Já tě nutit nebudu.” řekl, lehl si vedle mne, přitulil se a políbil mne. „Dobrou noc,miláčku .” „Spi sladce, lásko.” A usnuli jsme.

Brzy ráno druhého dne jsme odjeli.
Zatímco Karolínka v kočáře ještě spala, já jsem z okna pozorovala, jak se krajina přede mnou mění.
Vinice střídaly pole, pole zas zahrady a studánky v lesích se měnily na pláže s mořem.
„Líbí se ti má rodná země?” zeptal se mne José, když jsme projížděli nějakou vesnicí. „Líbí, ale domov je domov.” položila jsem mu hlavu na rameno. On zareagoval pohlazením po tváři.
Mezitím se probudila Karolínka. Cesta se chýlila ke svému konci.
Kočár zastavil před krásným domem.
Snoubenci nás už očekávali.
„Vítejte!” zdravila nás dvacetiletá žena. Představila se jako Patricie.
Následně rychlým tempem přiběhl vysoký Španěl. Carlos.
„José!” „Carlosi!” objali se muži.
„Toto je Nora, má láska. Carlos, můj bratranec a svěřenec.” představil nás můj milovaný. „Buenos dias.” pozdravila jsem. „Dobrý den. Můžete na mne mluvit francouzsky.” podal mi ruku Carlos.
„Patricia, má budoucí manželka.” ukázal na ženu. Ta mi též potřásla rukou. „Karol.” řekla své jméno na závěr Karolínka.
„Je to tady hezké.” pochválila jsem prostředí. „Děkuji. Nechcete se vybalit?” nabídl nám Josého bratranec. Nabídku jsme přijali.
Byl pro nás připravený pokoj s manželskou postelí a přistílkou.
Kromě lůžek jsme tam měli i skříň, kde jsem si dali šaty.
„Škoda, že nám připravili společný pokoj.” řekl mi José. „Pročpak?” zajímala jsem se. „Protože se nemůžeme milovat.” „Vydrž to týden. Až se vrátíme, vynahradíme si to.”
slíbila se mu.

Oběd
Jedli jsme venku. Během oběda jsme si povídali o seznámení Carlose a Patrície. Seznámili se na pláži, jejich setkání bylo náhodné.
„A jak jste se seznámili vy?” tázala se nás žena. „V klášteře. Byla jsem ošetřující sestra Karolínky.” „A tak jsme se do sebe zamilovali.” dodal můj princ a políbili jsme se.
„To je krásné.” okomentoval naši lásku Josého bratranec.
„Posedíte s námi večer u vína? Uděláme táborák, Carlos vytáhne kytaru, bude zábava.” „Moc rád.” přijal José pozvání.
„Noro, taky se k nám připojíte?” zeptal se mne Carlos. „Bude mi potěšením.”