Klášterní láska

Společný den

Usnula jsem v Josého náručí v jeho posteli. Usínala jsem se slastí v myšlenkách a s klidem v srdci, protože jsem ležela po boku svého milovaného...
Z krásného spánku mne ráno probudila vůně čerstvě natrhaných prvosenek položených u mé hlavy.
Vzala jsem si je do dlaní a čichla si k té kytici. V tu chvíli jsem si všimla, že můj milovaný není v ložnici.
Vstala jsem, oblékla na sebe košili a kráčela do kuchyně.
José tam byl a prostíral na snídani.
„Dobré ráno, miláčku.” pozdravila jsem. „Dobré jitro, krásko. Právě včas si vstala.” „Teda, já tomu nemohu uvěřit. Probudila jsem se sama od sebe a usínala jsem v náručí muže.”
„Pozor, muže, který umí vařit.”
„Co víc si mohu přát!” dodala jsem a políbila ho. Posadili jsme se ke stolu a začali jíst.
„Kde je Karolínka?”
„ Ta ještě spí. Jak ses vypsala v mém náručí?”
„Upřímně? Lépe jsem se nikdy nevyspala.”
„To mne těší. Co chceš dneska dělat?”
„Chci, abys mi ukázal okolí. Buď mým průvodcem.”
„Tak víš co? Najíme se, popovídáme a půjdeme.” „ Tak dobře a co Karolínka?” „Karolínka? S tou strávíme zbytek dne jako rodina.”
slíbil on a políbil mne na ruku.

Po jídle jsem mu pomohla sklidit ze stolu, oblékla jsem se a nachystala se.
Před odchodem José zadal Lene a Táně dva úkoly- pohlídat Karolínku a uvařit oběd.

Odešli jsme z domu. Kráčeli jsme přes zahradu do lesa, který byl úplně jako v mém snu. U studánky byla lavička.
Posadili jsme se na ní a poslouchali ten lesní klid a cítíli vůní jehličnatých stromů.
„José?” přerušila jsem tu kratochvíli.
„Ano?” „Myslíš, že by Karolínka byla ráda z toho, že jsme spolu?”
„Byla by šťastná, protože tě má ráda a měla by radost z toho, že už nejsem sám. 
Teď mi řekni něco o sobě.”
„Já... Nevím ale co.” „Cokoliv. Co máš ráda, jakou barvu, jaké ovoce,jakou květinu, čeho bys chtěla dosáhnout...” „Mé oblíbené barvy jsou bílá a růžová, ale mám ráda všechny barvy. Miluji jahody a jablka.
Mám ráda asi všechny květiny, ale nejvíce zbožňuji bílé růže a prvosenky... Co se na mne tak usmíváš?” „Nemohu si pomoci, jsem do tebe stále víc zamilován. A čeho bys chtěla dosáhnout?” „Štastného života po tvém boku.” odpověděla jsem Josému a položila hlavu svou na jeho rameno.
„Jsem rád, že jsem tě "vysvobodil" z toho kláštera. Nemohli bychom tam spolu žít. Kvůli řádu,nepřejícnosti, závisti... Naše láska by nebyla tak šťastná jako tady.” políbil mě na čelo.
Strávili jsme hezké dopoledne...

Večer
Před večeří jsem si s Karolínkou hrála v jejím pokojíčku. Učila jsem jí přebalovat panenku, která vypadala jak miminko.
„Tak a teď ho zabalíme do zavinovačky. Musí mít nožičky v teple, jinak by se nachladil. Hezký to zavážeme a...” „Budeš mít brzy bratříčka nebo sestřičku?” zeptal se José Karolínky. „Ale José!” mávla jsem rukou a pokračovala ve své práci.
„A teď si to zkus sama. Pak mi přijď to ukázat.” „Tak jo!” odešla dívenka.
On přistoupil ke mně a chytl mne za ruky. „Koukám, že tvé obavy o Karolínčinu lásku jsou zbytečné. Když si spolu tak hezky rozumíte.” „Pečovala jsem za tu dobu, co jsem byla v klášteře o hodně dětí, ale ještě žádné mi nepřirostlo k srdci jako tvá dcera. Je rozkošná.” „Jak by taky ne, když je po mne.” zasmál se José. „Ale očima a tváří je po Terese.”
dodala jsem. „To je a proto jí chráním, protože ona je jediná památka po ní.”
„Víš, co se mi na tobě líbí?” zeptala jsem se ho. „Tak to netuším. Co to je?”
„Že jsi vzorný otec a milující partner.
Že jsi charismatický muž s duší bláznivě zamilovaného mládence.”
„A mne se na tobě líbí, že mne miluješ za to jaký jsem a ne pro mé peníze.”
„I kdybys byl žebrák, promeníš mi svět v pohádku.” řekla jsem a chtěla ho políbit, když v tu chvíli vešla do místnosti Karolínka ukázat mi přebalenou panenku.
„Jé, konečně se máte rádi!” byla radostí bez sebe dívenka a objala nás.
V ten jsem si uvědomila jednu věc. Jestliže někdy budu mít rodinu, budou to José a Karolínka. Osudově mi zasáhli do života a úplně ho změnili.
K  tomu nejlepšímu.