Klášterní láska

Návrat

Naši první dovolenou jsme si užili.
Ale nic netrvá věčně a my se museli za týden vrátit domů.
Poslední den jsme balili kufry a trávili čas na pláži. Jenom my tři.
Já, José a Karolínka.
Protože bylo chladnější počasí, koupat se v moři nedalo, seděli jsme proto na dece roztáhnuté po písku a příjemně si povídali.

Večeře
Poslední večer jsme pojedli na čerstvém vzduchu. „Koukám bratranče, že mám ve vaření konkurenci.” řekl v žertu José Carlovi.
„Ale, ale snad nežárlíš na mladšího bratránka.” odpověděl též v rámci humoru.
„Nežárlím. Spíš jsem rád. Odmalička jsi byl totiž v mém stínu.”
„A ty se divíš? Jsi okouzlující, šarmantní, inteligentní, skromný, zábavný. Máš peníze a ženským se líbíš. Přišel čas, abych už nebyl takový.”
usmál se nakonec ten mladší.
„Dáte si vanilkovou nebo jahodovou?” zeptala se nás Patricia po jídle. Netušili jsme, na co se ptá.
„Co vanilkové? Co jahodové?” vypadlo ze mne. „Vy neznáte gelato?” podívala se na nás doktorka práv nevěřícně.
„Gelato? O tom mi vyprávěla Lene!
Je to oblíbená studená pochoutka v Itálii.” řekla Karolínka.
„Správně. Tak mohu vám nabrat? A jakou příchuť?”
„Pro mne vanilkovou, prosím.” poprosila dívenka.
„Jahodovou, děkuji.” požádal José.
„Poprosím o obojí.” poručila jsem si já.
Patricia odešla po chvíli. Ani ne za deset minut přinesla na tácku pět pohárů s gelatem. Kromě toho sebou měla i lázeňské oplatky.
„Kde jste ty oplatky sehnali?” zajímal se José. „Byli jsme na dovolené v západních Čechách, v Marienbadu.
Je to krásné město.” odpověděla Patricia. „Zjistili jsme, že když si člověk Marienbadskou oplatku "namočí" do gelata, je to delikatesa.” dodal Carlos.
Desert se servíroval. Byl výborný.
A lázeňské oplatky tomu dodali skvělou chuť. Chvíli jsme si povídali o našem odjezdu a já s Karolínkou odešly do svých pokojů.
„Jak se ti tu líbilo?” zeptala se mne holčička. „Byla to hezká dovolená.” odpověděla jsem. Popřála jsem jí Dobrou noc a šla do ložnice.
Usnula jsem okamžitě, jen co jsem se naposledy přikryla půjčenou peřinou.
José přišel, když už jsem spala.

Druhý den
Ráno po snídani jsme vyrazili. Byla to dlouhá a únavná cesta,ale večer jsme už byli doma.
Zatímco José uspával Karolínku, já byla v naší ložnici a psala si deník.
Můj princ se vrátil se dvěma skleničkami a lahví červeného vína.
Sedli jsme si na balkón a konverzovali o pobytu v Španělsku.
„Carlos s Patricií jsou skvělí.”
„To mne těší, že je ti má rodina sympatická. Kéž by by mi byla i ta tvá. Ale není.” „Vždyť já rodinu nemám, José. Jak ti může být nesympatický někdo, koho neznáš?” „Protože tě odložila jako bez významnou věc. A přitom jsi významná moc. Pro mne, pro Karolínku, pro náš život.”
Vstala jsem, přistoupila k němu a sedla si na jeho klín.
„Bože, já jsem hloupá.”řekla jsem. „Nejsi, lásko. Proč si to myslíš?”
„Protože jsem zapomněla, že vlastně rodinu mám. Tebe a tvou dceru. Přinesli jste mi do života radost a štěstí.” políbila jsem ho. Ten polibek se proměnil na vášnivé líbání.
Mohlo by se to zvrtnout v něco více...

kdyby ten půvabný moment nepřerušila Lene.
„Noro! Jé, pardon.”
„Co se děje? Mohla si zaklepat.”lekl se José.
„Já se strašně omlouvám za to vyrušení, ale zapomněla jsem ti dát tento dopis.” podala mi dívčina psaní do ruk. Byl to dopis od matky představené.
„Díky, Lene. Můžeš jít.”
„Dobrou noc a ještě jednou se omlouvám za přerušení.” odpověděla dívčina a odešla.
„Kdo ti píše, miláčku?” „Matka představená. Zdraví mne.”
„Tak vidíš! Nakonec máš rodinu.
V klášteře.”
„Vlastně ano. A je ti má klášterní rodina sympatická?” „Ano, je, protože jsi její součástí.” odpověděl a políbil něžně na tvář.