Klášterní láska

Ano

„Kdo to je?” zeptala se mne v šoku Lene, když viděla mne, jak vedu zraněnou Susanne do pokoje pro hosty. „Susanne Camus, byla se mnou v klášteře. Teď potřebuje pomoct.”
byla má odpověď. S její pomocí jsem pomohla bývalé sestře lehnout na lůžko. „Neboj Susanne, lékař příjde brzy.” utěšovala jsem jí.
Lékař León Martín skutečně došel rychle. Dívku vyšetřil,pak mne a Josému oznámil: „Slečna Camus má zraněnou ruku, jinak je v pořádku.” „To je dobře, že to není nic vážného.” oddychl si José a zeptal se: „Jak dlouho se léčí zlomená ruka?”
„Týden, ale musí dodržovat klidový režim. Doporučuji, ať se, co nejdříve vrátí domů.” „Díky, doktore. Už to nechte na nás.” pronesl můj milý a poslal Táňu ho vyprovodit.
Šla jsem za Susanne do pokoje. Vypadala už míň vystrašeně.
„Dobré odpoledne, sestro.” „Už nejsem sestra, Noro. Vyhostili mne.”
„Ach, vím. Matka představená mi to psala. Doktor říkal, že kromě ruky to nic není. Brzy budeš v pořádku.”
„Děkuji.” pronesla ona poněkud sklesle. Měla by mít radost, že to není nic vážného.
„Ty nemáš radost?”
„To jako brzy odejdu?!”
„Ano, půjdeš domů.”
„Já se nemám kam vrátit! Klášter byl můj domov, který jsem teď ztratila kvůli své hlouposti.”
„Kvůli jaké, prosím tě?”
„Ubližovala jsem ti a lituji toho. Promiň, Noro.”
„Já jsem ti už dávno odpustila.”
„Ty se na mne nezlobíš?”
„Ne. Přijímám tvou omluvu, Susanne.” „Noro!” objala mne.
Byla jsem z toho zaskočená, protože nikdy se na mne ani neusmála.

Večer
Leželi jsme s Josém v ložnici na posteli. Pověděla jsem mu, co se mi stalo.
„To je sice hezké, že si jí odpustila, ale...” „Co ale?” „Susanne není ten člověk, který by litoval svých rozhodnutí. Dle mého názoru chce tě jenom obměkčit, abys jí tady nechala žít. Ale já jsem pán domů a já rozhodnu, kdo tu být žít a kdo ne.
Pokud by se její stav zhoršil, dobrá, oči bych přimhouřil, ale pokud bude chtít tady pracovat, nedovolím jí to.”
„Proč?” „Kvůli tobě. Nechci, aby ti znovu ubližovala.” „Ona už mi neublíží, protože jsem s tebou.” řekla jsem mu a položila svou hlavu na jeho hruď.
Slyšela jsem jeho srdce bít a cítila jeho dlaň, jenž hladila mé vlasy. Jeho hlas mi zašeptal do ucha: „Jsi to nejkrásnější a nejlepší, co mne v životě potkalo. Neumím si představit, že bych žil bez tebe.”
Sedla jsem si a pohlédla do jeho očí.
On si vzal do ruk malou krabičku  poklekl přede mnou a řekl:
„Noro de Mercier, chceš žít po mém boku a stát se mou ženou?” „Já... já bych...” vylézalo ze mne jen. Ale nakonec jsem řekla potěšena: „Ano!”
José otevřel krabičku, vytáhl z ní prstýnek a navlékl mi ho.
„Který datum by vám vyhovoval, budoucí paní Doloreas?”
„Co nejdříve.” „Třeba 1.července?”
„To by bylo skvělé!” „Zítra sepíšeme, koho pozveme.” „A pozítří pošleme pozvánky.” „A po svatbě pojedeme na svatební cestu do Marienbadu.”
„Ve třech.”
„Ne, ve dvou. Svatební cesta bývá o manželích. Zatímco si my budeme užívat líbánky, o Karolínku se postará buď Carlos nebo Lene. Zlobit se dceruška na nás nebude, bude ráda že jsme spolu.”
„Spolu... To zní hezky.”
„Estar juntos para siembre.”
„Být spolu napořád. V španělštině to zní krásně.”
„A bude ti to znít krásněji, až se vezmeme.”
„Určitě... Ale co Susanne? Co uděláme s ní?”
„Pracovat u mne nemůže, do kláštera vrátit se taky ne. Ledaže by můj bratranec chtěl komornou. Měla by to výhodné- ubytování a strava zdarma, získala by bohatou zkušenost.”
„Ale musí ona sama chtít, nemůžeme jí nutit.” „No to ne. Ale uznej, anděli, že je to dobrý nápad.” „To je pravda.”
„Ráno Carlovi o tom napíši dopis.”
„A já to Susanne nabídnu. Doufám, že bude ráda, že jí nabídneme práci.”
„Bude, Noro. Ale teď mysli na nás dva. Vlastně tři. Na náš společný život.”