Klášterní láska

Nořina lež a Josého nabídka

Když jsem se ráno probudila, sestra Jeane mi oznámila, ať se po snídani stavím u Matky představené. Zeptala jsem se jí: „Nevíš náhodou, proč mám jít za ní?” „To mi bohužel nesdělila.” odpověděla mi sestra.
Při cestě k duchovní ženě jsem začala tušit, proč mne k sobě volá. Možná se dozvěděla o mém činu,možná už ví, že bratr José tu byl bez jejího povolení.
Zaklepala jsem na dveře: „Dále.” zněl Matčin hlas. Vešla jsem dovnitř místnosti, kde kromě Matky byl i Otec Paul, bratr André, sestra Susanne a bratr José.
„Dobré jitro, Matko představená, Otče, bratři a sestro.” pozdravila jsem. „Dobré jitro, sestro Noro. Pojď dál.” odpověděla žena za všechny.
„Proč jste si mne zavolala, Matko?” zeptala jsem se jí. „Otec Paul se tě chce na něco zeptat.” odpověděla mi Matka.
„Byl bratr José v dnešní noci v ženském klášteře?” zeptal se mne kněz. „Neviděla jsem ho, ani neslyšela.” zalhala jsem Otci. Byla to první lež v životě. Vím, je to hřích, ale nechtěla jsem, aby José měl problém, za který by byl vyloučen.
„Jsi si jistá, sestro?” zeptala se mne Susanne. „Ano, jsem. Proč se ptáš?”
„Já ho slyšela v našem pokoji.” odůvodnila svůj dotaz jeptiška. „Nejspíše se ti to zdálo, sestro.” odpověděla jsem jí.
„A tobě, bratře André asi taky, když tvrdíš, že si slyšel ve vaší ložnici její hlas.” řekl Otec Paul a dodal: „Děkuji všem, můžete se vrátit ke svým povinnostem.” Všichni odešli.

Odpoledne jsem ošetřovala Karolínku.
„Můžu se tě na něco zeptat?” „Můžeš. Co máš na srdci?” „Líbí se ti táta?” zeptala se mne dívenka.
„Je hezký, ale...” vylezlo ze mne jenom.
„Co ale? Nelíbí se ti? Ty jemu ANO!”
„Opravdu si to myslíš?” zeptala jsem se jí. „Nemyslím, já to vím. Pořád o tobě mluví, pořád se na tebe kouká a ptá se mne, jestli se mi líbíš jako člověk.” „A líbím se ti?” tázala jsem se Karolínky. „Moc a byla bych ráda, kdybys žila s námi doma, jen co se uzdravím.” odpovědělo mi děvčátko.
„Taky se mi líbíš, Karolínko, ale já nemůžu být s vámi, protože jsem jeptiška a to je velice zodpovědná činnost.” odpověděla jsem dívence.
Po chvíli došel i její otec a povídal si s námi.
Když jsem ho doprovázela zpátky do mužského kláštera, on mi děkoval za tu lež. „Nemusíte mi děkovat, nechtěla jsem, abyste měl potíže.” odvětila jsem mu.
„O čem jste si s Karolínkou povídaly?”
„Řekla mi, že by byla šťastná, kdybych já žila s vámi.” „Myslíte třeba jako chůva, komorná nebo hospodyně?”
„Ano, tak nějak.” chtěla jsem tak naši konverzaci ukončit.
„A nechtěla byste u mne pracovat?” zeptal se mne. „To nejde, pane Doloreasi. Můj domov je klášter. Ale...” „No, co jste chtěla říct?” „Upřímně, možná bych jako chůva byla šťastnější.”
„Tak si to promyslete a až budete vědět, řekněte mi. Nashledanou.” řekl a odešel.