Jmenuji se Nora.
Žila jsem kdysi skromný a tichý život v klášteře, kde jsem byla už odmalička. Matka mne tam odložila, otec o mně nikdy neprojevil zájem.Dětství jsem tedy strávila místo dětských her s ostatními dětmi vyšíváním, modlidbami nebo těžkými prácemi.
Matka představená byla přísná, ale i moudrá a hodná žena. Jelikož jsem byla v klášteře narozdíl od ostatních děvčat nejdéle, měla pro mou ostýchavou povahu veliké pochopení a proto byla jediná, která tolerovala mojí zálibu psaní. Psala jsem si už od dětských let své pocity. Velmi často převládal smutek nad radostí.To se však náhle změnilo, když přišel ON- José.
Byl to krásný vysoký Španěl s černými kudrnatými vlasy a hnědými oči.
Též vyrůstal jako já v klášteře od narození. Když dovršil osmnácti let, opustil to místo a oženil se se švadlenou Teresou. Z jejich šťastného manželství vzešla dcera Karolínka. Po matce měla modrá kukadla a bílou tvář, ale podobná byla více otci.
Teresa však podlehla vážné nemoci a José se stal vdovcem s osmiletou dceruškou.
Ale i Karolínka onemocněla tou stejnou chorobou. On nechtěl ztratit i ji a obrátil se opět na klášter.
A tak jsme se seznámili. Bylo mi sedmnáct a jemu dvacet devět.
O jeho dceru jsem pečovala já. Každý den jsem na ní dohlížela,aby se uzdravovala.
Před spaním jsem roztomilé dívence četla pohádky, když se jako zázrak objevil její otec. Pozdravil a mile se na mne usmál.
„Mám odejít?” zeptala jsem se. „Zůstaňte,sestro... Jaké je vaše jméno?” „Já...” nevěděla, jsem co mu mám říct. Můj hlas se stydlivostí třepotal. Jednak to bylo tím, že se mnou muž promluvil a mou ostýchavostí. Nakonec ze mne vylezlo jenom: „Nora”.
„Těší mne, sestro Noro.” řekl a podal mi ruku. „Doufám, že se o mojí malou princeznu postaráte co nejlépe.” dodal. „Její stav se už lepší. Nová medicína jí pomáhá.” řekla jsem mu.
Následně jsem svůj pohled obrátila na Karolínku: „Dobrou noc.” „Nechoď pryč.” prosila. „Já už musím odejít. Ale ráno se stavím.” slíbila jsem a odešla k večeři.
Po jídle jsem se šla pomodlit do kaple.
Nečekala jsem, že Josého tam zase potkám. Dal se mnou do řeči.
„A vy jste tady jak dlouho?” tázal se mne muž. „Od narození.” odpověděla jsem. „Opravdu? Já taky. Když jsem splnoletnil, opustil jsem klášter a vydal se vlastní cestou.” „Jakou?” zajímala jsem se. „Oženil jsem se a pracoval jako obchodník s látkami.
Co vy hodláte učinit, až opustíte klášter?” Smutně jsem si povzdychla a
odpověděla: „Toto místo nikdy neopustím. Zůstanu zde až do konce svých dní. Promiňte, pane...”
„José Doloreas, těší mne.” a opět mi podal ruku. „Sestra Nora, ale vy už mne znáte. Co chcete vy v téhle kapli? Zde se modlí, ne povídá se jeptiškami.” „Původně jsem se šel pomodlit za dcerušku, ale pak jste přišla vy, krásná sestro.” „Jsme vámi velice polichocená pane Doloreasi, ale uvědomte si, že jste v klášteře a né v nevěstinci.” řekla jsem mu a pomalu odcházela z kaple.
„Počkejte, promiňte mi, sestro.” řekl on. „Ne, to vy odpusťte mne.” řekla jsem a odešla do svého pokoje.
V tu noc nemohla jsem usnout.
Neustále jsem na něho myslela. Jeho slova, jeho hlas, on samotný... popletl mi ten mladý otec hlavu.
ČTEŠ
Klášterní láska
RomansaNora je sedmnáctiletá jeptiška, která se pomalu smířila s osudem žít v klášteře pozbytek svého života. Když však potká mladého vdovce Josého s dceruškou Karolínkou, osudově se do něho zamiluje. Dokáže láska zvítězit nad řeholí? Romantický příběh s n...