Klášterní láska

Nečekané pozvání

Ráno jsem s Josém, Karolínkou a Táňou snídala. Poklidnou atmosféru přerušil příchod Lene. V dlani držela zdobenou obálku.
„Copak, Lene?” zaujalo Josého.
„Před chvílí došel dopis, pane.” podala Němka muži psaní. On si krásnou obálku vzal do dlaní.
„Ze Španělska? Od Carlose?” „Kdo je Carlos?” zajímala jsem se.
„Můj bratranec, kterého jsem měl v dočasné péči, když jsem opustil klášter.”  odpověděl.
José otevřel obálku a vytáhl dopis.
Očima si ho přečetl.
„To je báječné!” vykřikl jen, co to dočetl. „Copak? Skvělé zprávy?” tázala se Táňa. „Ty nejlepší! Přečtěte si to.” podal Španěl Rusce papír. Jelikož jsem seděla vedle ní, nemohlo mi uniknout, co bratranec bratranci psal.
Byla to pozvánka na svatbu.

„José, to je báječná novina!” objala jsem šťastného pána.
„My pojedeme na svatbu?” nevěřila Karolínka. „Pojedeme, už za dva týdny.” odvětil otec své dceři.
Z obálky vydal druhý dopis. Ten byl jenom pro něho a proto mne překvapilo, že mi dovolil si ho přečíst.

„Carlos tě musí mít hodně rád, když ti to takhle hezky píše.” řekla jsem po dočtení dopisu. „A já ho mám rád. Je pro mne jako mladší bratr. To díky němu jsem se naučil rodičovství.” „O kolik let je on mladší než ty?” „O osm.
Do kláštera se dostal přesně jako ty- jeho matka Esmeralda, má teta, sestra mého otce ho tam odložila jako miminko.” „Tys ho našel v zahradách jako mne?” „Bohužel ne. Modlil jsem se v kapli, když mi oznámili, že už nejsem jediný Doloreas v klášteře.
Okamžitě jsem poznal v tom svého bratrance, protože Esmeralda mi napsala dopis, ve kterém mi zdělila, že budu mít bratrance. To byl první a poslední dopis od mé tety.” „Co se s ní stalo pak?” „Zmizela. Ani mne, ani Carlosovi se dále neozvala.”
Z Josého očí vytekla slza. Po ní další a další. On se přede mnou rozplakal.
„Promiň, nechtěla jsem, abys plakal.”
„Ty za mé dětství nemůžeš, Noro.” brečel dál můj milovaný.
Nevěděla jsem, co mám dále činit a tak jsem ho jenom objala.
Muž se uklidnil a přestal plakat.
V ten moment do pokoje vstoupila Táňa. „Noro... Jé pardon. Jdeme s Lene na jarmark, půjdeš s náma?” „Ne, děkuji. Uvařím oběd.” „Tak dobře. Pane, vy nepůjdete taky?” otočila svůj pohled na Josého. „Ne, pomůžu Noře s obědem.” odpověděl on. Táňa se rozloučila a s Lene odešly z domu.

Poledne
Služebné, dívenka, můj princ a já jsme obědvali mnou uvařené jídlo. Byla špenátová polévka.
„Nevím, zda se mi povedla.” obávala jsem se. „Je výborná.” chválily si komorné. „No, pán umí lepší.” říkala jsem v stále nejistotě. „Nebuď skromná. Je to znamenité, miláčku.” lichotil on.
„Je to moc dobré, Noro.” zalichotila i Karolínka. „Vaše radost je mojí odměnou.” řekla jsem s potěšením.
„Můžu tě o něco poprosit, José?” zeptala jsem.
„O cokoliv, lásko.” „Napiš mi tvůj rodokmen. Chci se něco o tobě dozvědět.” „Napíši.” odpověděl mi José a pokračoval v jídle.
Po obědě mi Lene pomohla sklidit ze stolu a mé následné kroky mířily za ním do pokoje. Na stolku stál již sepsány rodokmen rodiny Doloreasových.

„Co znamená ten otazník vedle tvé tety?” zaujalo mne na rodinném stromu Josého rodiny.
„Označení otce neznámého. Esmeralda splodila Carlose s nějakým Italem. Byla to mladická nerozvážnost.” „A ten Ital se tvému bratranci neozval?” „Ne.”
„Ty si byl taky splozen z hříchu?” zeptala jsem se.
„Bohužel ano.” odvětil mi smutně.