Co se stane, když dvaadvacetiletá Jess Colby v kavárně, v níž pracuje, narazí na člena jedné známé kapely? A co, když to nebude jejich poslední setkání? Jak často budou nuceni na sebe narážet? A jaké změny to pro cílevědomou Jess bude mít?
Odpovědi...
Bože! To vstávání mě jednou přivede do hrobu, to přísahám! Ještěže je dneska pátek.
Pracuju v nedaleké pobočce Starbucks. Jo jasně, není to zrovna ta nejvýdělečnější práce pod sluncem, ale nějaký výhody to zas má. Například kávu zdarma každý ráno. A já dostala kávovar se slevou. Jo a ještě hrnek s logem firmy k tomu. Takže, když to vezmu kolem a kolem, tahle práce není zas až takový zlo, jak se může na první pohled zdát.
Každopádně se tedy vyhrabu z postele, na které zůstanu ještě pár minut rozespale sedět. Po tomto mém ne úplně slavném pokusu se probrat, se vydám do koupelny hodit si rychlou sprchu a udělat něco jako make-up. Asi za deset minut mám make-up hotový a mrknu tedy na sebe svými zelenými kukadly, jejíž barvu jsem zdědila po taťkovi. Se svými na vínovo obarvenými vlasy, které se mi samovolně kroutí do prstýnků, už holt neudělám nic, a tak zanechám všech neúspěšných pokusů je nějak učesat či splést.
Už oblečená, nalíčená a do jisté míry i probuzená se doštrachám do jídelny, kde si udělám nějakou rychlou snídani, přičemž s kávou počkám až na příchod do práce, kde ji teda mám zadara (hehe, jsem už holt vysraná :D).
Cesta do práce mi ze starého činžáku, ve kterém mám podnájem, trvá necelou čtvrthodinku. Samozřejmě bych to ale nebyla já, kdybych cestou nepospíchala (to víte, vidina čerstvé kávy je až moc lákavá) a tím pádem nezakopla a nespadla rovnou na ruce, které jsem si odřela. Ještě, že v noci na dnešek nepršelo, protože jsem si víc než jistá, že by mě nějaké z těch rychle jedoucích aut zvládlo ostříkat.
Do práce ale stihnu dorazit včas a tudíž okamžitě zamířím do menší šatničky, kterou my, jakožto privilegovaný personál, kromě vlastní toalety, okupujeme. Tam už na mě čeká má dobrá kamarádka Heather Goodman.
Jen co si vyndám sluchátka z uši a vypnu hudbu (v tomto případě mého milovaného Andyho Blacka a jeho We Don't Have to Dance) se s Heather přivítáme a ona mi hned nabídne kávu, kterou s vděkem příjmu.
„A, zdravím, krásky? Co, že tu jste dneska tak brzo?" Zacvrliká náš šéf Mark Levick, takový svalnatý, ohromný týpek okolo dvaceti pěti s množstvím tetování, hned, když vejde do místnosti.
„Brý ránko, Marku, jak ses vyspal?" Zvesela s nim konverzuju. Mark má jedno přání, které musíme striktně dodržovat. A tím přáním je, kromě toho, aby všichni jeho zákazníci dostali skvěle připravenou kávu, abychom mu my všichni jeho zaměstnanci, ovečky, jak nás se samolibým úsměvem často nazývá, tykali. A my to samozřejmě s radostí dodržujem.
„Jojojo, šlo to, Jess," věnuje mi upřímný úsměv Mark a zajde někam do své kanceláře, nebo kam to každý ráno takhle mizí...
S Heather si povídáme, dokud man nezačne směna. Pak začíná celodenní frmol, kdy lítáme po place i za pultem a sotva se jedna z nás zastaví.
„Hele, Heather," nadhodím, když si už obě dvě svlékáme zástěry a ještě si děláme kafe s sebou. „Co ten tvůj Thomas?" Nadhazuju.
Thomas je Heatherin přítel, já ho osobně viděla jenom jednou, ale působil jako celkem milý týpek.
„Ale to by mě taky zajímalo," v místnosti se doopravdy z ničeho nic objeví Mark, v očích má jiskřičky zvědavosti a na sobě už oblečenou černou sportovní bundu.
Heather se jenom zasměje a zakroutí nad nim pobaveně hlavou.
„Jo, docela nám to klape," s úsměvem kývne a já si všimnu, jak přihloupě se culí. Čili je zamilovaná až po uši.
Domů odcházím až za tmy a, jak už je u mé maličkosti zvykem, se zase něco přihodí.
Nemůžu v té tmě najít klíče. Sakra.
Chvíli se jen tak bezradně přehrabuju v batůžku a když jsem si na miliardu procent jistá, že už klíče asi nikdy neuvidím a dnes v noci se budu muset smířit se špinavou rohožkou přede dveřmi se odněkud objeví ON! Můj zachránce! Je to nějakej týpek, kterého jsem v tomhle baráku popravdě řečeno jeďte nikdy neviděla. Každopádně, to, jestli ho znám, či nikoli je teď druhořadé, hlavní je fakt, že ten někdo má klíče od domu. A že odemyká.
„Počkejte, můžu?" Rychle za ním skočím a chvatně chytnu dveře.
Ten někdo mi je podrží a než si mého zachránce stihnu pořádně prohlédnout, nebo mu alespoň vyjádřit vděk, že dnes v noci asi nezemřu na podchlazení, je už ten tam. Jediné, co stihnu zaznamenat, jsou černé vlasy vyčesané nahorů a fakt, že je mi ten neznámý soused tak nějak povědomý. I když ne z tohohle baráku, samozřejmě. Mám dojem, že ho znám odněkud odjinud. Ale nemám šajna odkud.
Můj být je až v pátém patře. A hádejte, co? Ten posraný výtah už zase nefunguje!! Takže jsem nucena se až tam nahoru vyštrachat po svých... Bomba!
Když už tedy s vyplazeným jazykem vylezu až ke svému bytu, jsem poradně ospalá a popravdě řečeno i dosti upocená. A pravé kvůli této mé ospalosti mi na dobré náladě nepřidá nějaký kravál z protějšího bytu, ve kterém by správně už dva roky neměl nikdo bydlet. Tedy až do teď, domnívám se.
Já už ovšem postrádám jakoukoli sílu, se kterou bych své zřejmě nové sousedy přivítala, a tak se s pocitem naprostého zoufalství vydám do svého bytu.
~~•~~
Snažím se usnout. Marně. A ne proto, že by se mi nechtělo, šle proto, že mi hluční novosousedi dělají takový rámus, že ať se snažím sebevíc, spánek se ne a ne dostavit.
Hrají nějaké písničky od Palaye Royale, to poznám. Tuhle kapelu mám celkem naposlouchanou, abych pravdu řekla. Ale mám pocit, že je fakt hrají, jako živě hrají. Tak proč mám pocit, jakoby ten týpek, co zpívá, zněl úplně jako Remington Leith?
Asi jsem už moc unavená... Něco se mi zdá. Anebo mám nádor na mozku a do týdne pojdu. To je mi v mé momentální situaci vcelku jedno, jelikož se mi chce nehorázně spát.
A naštěstí asi za deset minut už o sobě opravdu nevím...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Welcome u mého nového příběhu/fanfikce. Tentokrát ne na mcr, ale na mé moc oblíbené Palaye Royale!
(Jo, a občas Vám tu mrsknu nějaký ten meme, či jiný obrázek s nimi nacházející se v mém mobilu, snad to nebude nikomu vadit. 😉🙂 A mimochodem, pokud by to někoho zajímalo, toto je úplně první meme, který s PR mám - idk, why i'm writting it... 😅)
Doufám, že si fanfikci užijete a... těším se u další kapitoly! 😘
