Hraničářův učeň: První hraničářka II.

1. - V horách

... nádech ...

Přeskočila kámen a lehce dopadla na vyprahlou zem.

... výdech ...

Vytáhla se na vysoký kus skály a nahoře se zastavila.

... nádech ...

Sňala si z ramene luk.

... výdech ...

Vytáhla šíp z toulce.

... nádech ...

Vsadila šíp do tětivy.

... výdech ...

Natáhla.

... nádech ...

Zamířila.

... výdech ...

Vypustila šíp.

)(

O čtyři hodiny dříve

Do svítání zbývala hodina. K tichému táboru se plížily postavy. Jedna ze severu, druhá z jihu. Všichni v táboře poklidně spali.

Dvojice na sebe kývla a začala spící budit.

"Co se děje," zeptal se Gilan, který byl okamžitě na nohou. Thea mu tiše, ale zároveň dost hlasitě, aby jí slyšeli všichni, odpověděla: "Vozy opustily město."

"Cože? Vždyť je ještě noc," odpověděl polohlasem Horác, který si protíral spánkem ulepené oči: "Proč by vyjížděli v noci?"

"Pochybuji, že by se chtěli chlubit před lidmi tím, že vezou do údolí zbraně. Vyvstalo by až moc otázek. Je lepší, když o zásilce nikdo neví," zamyslel se Halt.

"To je fakt, a navíc, noc je přeci nejtemnější před úsvitem," dodal Will.

Gilan do něj šťouchnul: "Nedělej moudrého, tohle jsem slyšel říct Theu."

Will se na něj zaškaredil: "Já si nehraji na moudrého, jen mi přišlo, že tohle byla dobrá chvíle na dobrou a drsnou hlášku."

„To tak..."

"Tak už toho nechte vy dva!" zakřičel v rámci možností Halt: "Už teď máte být na cestě na své stanoviště!"

Mladíci na něj omluvně kývli, vzali si toulec s šípy a luk a vydali se do kopce na své stanoviště. Ta si určili včera, když obhlíželi terén. Vozy se nemohli přes hory dostat jinak než hlavní cestou. Ano, byly tu stezky, po kterých se dalo jít, ale pro vozy nebyly vhodné.

Skandijci vzali rychle své zbraně a vydali se dolů ze srázu, oni byli ti, kteří měli na vozy zaútočit jako první. Kdyby někdo od vozů chtěl utíkat dolů, zpět do města, zarazí je Horác s Haltem, pokud by utíkali nahoru, budou na ně čekat Willovi a Gilanovi šípy. Einar a Thea budou v záloze podél cesty a budou tam, kde je bude potřeba. Všichni věděli co dělat.

Thea s Einarem v táboře osaměli, oni mohli vyjít až později.

"Co ruce?" zeptal se Einar dívky. Za posledních pět dní, co byli v horách, které prozkoumávali a plánovali, co budou dělat dál, spolu v soukromí pořádně nemluvili. Dívka se na něj plaše usmála: "Pořád stejné, ale dokážu je udržet v klidu, když je třeba." Mladík k ní přistoupil a naklonil se k ní, aby ji políbil. Dívka odvrátila hlavu.

Einar se odtáhl: "Co se děje?" Thea ho jemně pohladila po strništi na tváři: "Nějak se mi vše vrátilo. Po tom, co jsme vykonali, jak mě všichni zavrhli, jak jsme v horách, brzy budeme v poušti. Všechno mi to až moc připomíná Sakah a ty..." Mladík jí skočil do řeči: "Připomínám ti svého otce," povzdechl si.

"Ano,... omlouvám se," lehce se usmála a odvrátila se k němu zády, aby zabalila jídlo pečlivě do vaků.

"Kdy tohle skončí, Theo? Kdy budeme moci společně šťastně žít?" zeptal se rezignovaně mladík. Dívka se na něj se slzami v očích otočila: "Klid bude až já budu po smrti, protože to je v mé hlavě, ten neustálý neklid."

Teď už plakali oba. Vítr jim osušoval mokré tváře, ale z očí jim kanuly další a další slzy.

Na svět byla vyřčena pravda.

)(

Čekání bylo dlouhé ale nakonec se zástup vozů objevil. Viděli to všichni, dokonce i Gilan s Willem, kteří byli daleko. Prach zvedající se od kol byl zřetelný.

Vozy projely kolem schované dvojice Halta s Horácem a pokračovaly dál až k užšímu místu cesty, kde na ně čekala skupinka po zuby ozbrojených Skandijců.

Použili zde stejnou taktiku jako před pár týdny, když čekali na přepadový oddíl, který pak samy přepadli.

Když vozy přejely pomyslnou čáru útoku, s křikem se na ně vyřítilo šest Skandijců. Jak se dalo očekávat ti, co vozy táhli zde nebyli úplně dobrovolně a hned jak viděli nebezpečí, utíkali pryč kudy mohli.

Horác na ně už uprostřed cesty nadšeně čekal a srdečně je vítal svým mečem, ovšem nemohl je zabít. Potřebovali ty otroky, aby jim vozy táhli.

"Já zleva, ty zprava!" upřesnili si cíle Gilan s Willem a začali brzdit utíkajíci otroky jen neškodnými škrábnutímy.

Zatímco si Horác a dvojice hraničárů hrála, Skandijci se bili s opravdovým nebezpečím. Strážní, kteří doprovázeli vozy nebyli otrhaní, špatně ozbrojení a nevycvičení floutci. Moc dobře věděli, co dělat se zbraněmi, které měli při sobě.

Ovšem... vycvičení mohli být dobře, ale na střet se Skandijci je nemohl připravit nikdo. Ano, nenechali se úplně snadno, ale většinou povolili, když se na ně některý ze Seveřanů zazubil nebo nedej bože dýchl a k jejich nosům dolehly výpary z jejich úst. To až omdlévali.

Dvojice zabijáků se plížila podél cesty a hlídala, zda kolona vozů nemá ještě nějaké skryté strážné podél cesty. Dívka tiše našlapovala v prachu a s připravenými noži se proplétala mezi kameny, když v tom zahlédla mizet za jedním kamenem černou pláštěnku. Jsou tady.

Dívka se rychle, ale stále opatrně vydala za neznámým. Vždy stihla zahlédnout jen cíp charakteristického pláště. A pak najednou stál před ní. Muž zahalen celý do černé. Z pod stínu kapuce jí sledovaly mladé oči, které jí zabránily v okamžitém hodu nože. Dívka se v pohybu zastavila. Mladík se uchechtl a sňal si kapuci a šátek, který měl přes pusu: "Tak jsi mě poznala. Už jsem se bál, že jsi zapomněla."

Alí.

Jméno toho, který jí naháněl přes celou Galiku až ho z neznámých důvodů odvolali. Byl jedním z dvaceti nejlepších Lovců. Teď tu byl ovšem jako Stín.

"Proč se Stíny zajímají o tu dodávku," zeptala se dívka.

Alí se usmál a ukázal na její oko: "Lituji, že jsem to nebyl já," rychle se otočil a zmizel mezi kameny. Dívka vyskočila na jeden z kamenů, aby byla výš. Ujasnila si směr, kterým se vydal a běžela za ním. Skákala na kameny z nich zase do prachu. Zhluboka dýchala, slunce už vysvitlo a doráželo na ní svými teplými paprsky, ale dívka se nenechala. Slunce jí dodávalo sílu, ne únavu.

Vytáhla se na velký kus skály a na něm se zastavila. Stáhla si z ramene luk a vytáhla z toulce šíp. Alí běžel mezi kameny, na chvíli vždy zmizel a pak se objevil a zase zmizel. Moc dobře věděl, že je těžké ho v tomto terénu najít natož zastřelit. Nepočítal ovšem s tím, že od poslední chvíle, co se naposledy viděli, se dívka zlepšila v práci s lukem.

Dívka prudce dýchala, ale snažila se zkoordinovat dech se střelbou. Mířila mezi kameny, kde se měl za několik vteřin objevit.

S výdechem vypálila, napjatě čekala. Šíp letěl proti kameni, když v tom se v trajektorii šípu najednou objevil Alí a přesně nastavil šípu svá záda.

S heknutím spadl na zem.

V tu chvíli dívka z dálky uslyšela vítězný pokřik Skandijců.

Bylo dobojováno, vozy byly jejich.

)(