Miss us? (Sherlock)

11. Rodný dům - část 2.

"Co si o tom všem myslíš?" začal John, jakmile si tiše odkašlal. Dlouho nemluvil, seděli totiž se Sherlockem před dohořívajícím krbem a odpočívali před večeří, kdy měli zpovídat Holmesovy. Vedle blogera ležela na stolku sklenka rumu, detektiv tu svou třímal v ruce a nepřítomně hleděl do plamenů.

Původně byli všichni na zahradě, ale Sherlock se po neustálém vrtění omluvil a odešel. John šel za ním, částečně proto, aby detektiv nezačal střílet do zdí, ale hlavně o něj měl tak trochu starost. V posledním letech se mu vedlo dobře. Případy se jen sypaly, John a Rosie byli jeho pravá ruka, navštěvoval Eurus, která se ho nesnažila zabít (dokonce mu párkrát pomohla), Mycroft ho pořád tahal z problémů - vesmír byl prostě a jednoduše v pořádku.

Ale lidi jako Sherlock nemají nikdy moc klidu, problesklo hlavou Johnovi, jakmile si vzpomněl na ten zvláštní pohled na detektivově tváři, když uviděl na videu svou nově nalezenou sestru - zase. Začínal chápat Mycroftovu vážnou poznámku, kterou pronesl na začátku Johnova a Sherlockova přátelství: 'Bojím se o něj. Neustále.'

"To budeš muset upřesnit, Johne." I přes zasněný pohled odpověděl detektiv docela rychle. John si pomyslel, že nad tím asi taky už hodnou chvíli přemýšlí.

"No... Asi bych rád slyšel, co si o tom myslíš jako celku, co se bude pravděpodobně dít, jak to skončí..." jenže John nakrčil čelo.

"A?" pobídl ho.

Doktor si povzdychl. "A... upřímně? Bojím se, jak to všechno bude vnímat Rosie."

Chvíli bylo ticho, a když se otočil, zjistil, že jeho nejlepší přítel na něj hledí s neskrývaným pobavením.

"A mimo to se o mě strachuješ; měli byste si s mámou a Mycroftem založit klub," ušklíbl se Sherlock a opřel se do křesla, spokojený sám se sebou. John ho mezitím kapku zamračeně pozoroval.

"Vím, že city nejsou úplně tvoje parketa-"

"Skvělá dedukce," podotkl sarkasticky detektiv, ale John se nenechal umlčet.

"Vím, že city nejsou úplně tvoje parketa, ale měl bys o tom mluvit. To, jak jsi utekl ze zahrady - a ano, byl to útěk, přestaň na mě dělat ty ksichty - značí, že něco očividně není v pořádku. A víš, že ti s tím vždycky rád pomůžu. Jsem tvůj nejlepší přítel, Sherlocku. Nechci tě nutit o tom mluvit," to si vysloužilo ironické pozvednutí obočí, "ale pokud chceš... jsem tady."

Detektiv se s teatrálním vzdychnutím natočil celým tělem k Johnovi. Poprvé tohle odpoledne se mu podíval do očí, očividně iritovaný směrem, ke kterému se konverzace stočila. "Ano, jsi tady. Jsi tady, abys mi pomohl vyřešit případ. Tím mi pomůžeš. Pokud jde o Rosie," zamračil se, "říkal jsem, ať ji necháš s paní Hudsonovou. V bezpečí sice nejsme nikdo, ale pochybuju, že s námi se jí bude dařit výrazně líp. Jestli..." Sherlock náhle zmlknul, jako by řekl víc, než chtěl.

John otevíral pusu, aby něco namítl, ale poslední věta-nevěta ho obzvlášť zaujala. "Jestli co?" zeptal se podezřívavě. Detektiv se na něj opatrně zadíval, jako by přemýšlel, jestli se jeho nejlepší kamarád naštve, když vysloví své myšlenky. A taková starost byla u Sherlocka sama o sobě podivuhodná. Uhnul očima k ohni, potom zpátky k Johnovi, ale mlčel, dokud doktor nezopakoval svou otázku.

"Mycroft přece říkal..." začal pomalu, nezpouštějíc z Johna oči, "James byl s Madeleine celou dobu, možná ji dokonce vychovával. Co když... Třeba na tom nebyl tak špatně. Třeba nakonec na střeše měl pro koho žít, třeba-" Sherlockovy obvykle netečné oči se jako by probudily k životu, odrazy plamenů z krbu v zorničkách jako by tancovaly na vlastní chaotickou melodii, hladce přijaty jako část detektivovy existence.