Miss us? (Sherlock)

9. Přátelská schůzka

Konferenční místnost v nejdražším hotelu San Francisca byla drahá a bylo nesmírně těžké zajistit si rezervaci včas. Bylo hodně podnikatelů a jim podobným, kteří ji využívali, aby se mohli pochlubit přátelům nebo se vysmát konkurenci. Jelikož byl Emanuel Alard pečlivý, někdo by mohl říct až chorobný plánovač, důvody k navštívení místnosti si vypsal. Stejně jako členy parlamentu, příčiny návštěvy zubaře, důsledky války gangů, seznam jídel, která lze připravit z vajec. Alard byl chytrý muž, musel být, jinak by ho v mafii moc dlouho nenechali, natož na vrcholu. Jestli byl na něco obzvlášť hrdý, byla to jeho organizovanost, se kterou řídil své lidi i podniky.

Takže když ho ten Moriarty, co mu už pár měsíců za nemalou částku pomáhal, pozval právě do oné slavné místnosti na schůzku, byl Alard relativně v klidu, snad i potěšen. Co se týče Moriartyho důvodů, vzhledem k jejich úzké spolupráci dokázal s přesností určit, že to byl důvod číslo jedna. Ten mladík mu chtěl ukázat, že za prachy, co z něj vytáhl, si pronajal místnost, snad jako hloupý vtip. Každopádně to měla být z jeho strany přátelská schůzka, podle chování by se k nim možná chtěl i přidat. Což zase nechtěl Alard. Nebylo to tak, že by ten Moriarty neměl něco do sebe. Jeho nápady fungovaly a když se mu člověk podíval do očí, mohl vidět zvláštní energii, jako by přímo pod povrchem čekala na vypuštění, ale s organizovaností neměl nic společného. Svým myšlenkám, které často komentoval nahlas, se konstantně smál, nebylo poznat, kterou z nich bere vážně, jestli vůbec nějakou, byl neustále roztržitý, jednu chvíli přítomen a tu další už míle daleko. Vypadal mladě a zároveň tak staře, tak unaveně. Nebyl to člověk, co si zasloužil patřit do jeho rodiny, ačkoli byl inteligentní a podle svých špehů taky loajální. Dřív nebo později by něco zkazil, navíc už ho dál nepotřebovali, napjatá situace se předevčírem vyřešila válkou gangů.

Emanuel vstoupil do konferenční místnosti, za patami několik spolehlivých bodyguardů, a rozhlédl se. Byla to prostorná, světlá místnost, podlaha sestávala ze světlého dřeva, jemné odstíny obložení změkčily dojem surových, bílých stěn. Napravo uprostřed zdi byl krb z bílého kamene, v něm dohořívající oheň i přes relativně vysokou teplotu v místnosti. Vlevo v podloubí byla řada knihoven, v patře jich bylo dalších několik. Uprostřed toho všeho byl luxusní koberec, několik křesel a dvě pohovky, kterých zřejmě plně využívali lidé, co přišli s Moriartym.

Po těch se Alard obezřetně rozhlížel. Stálo jich tu minimálně deset - přesněji dvanáct, jak se v další chvíli dopočítal - což ho na chvíli viditelně zarazilo, než nasadil zdvořilou masku. Moriarty měl sebou šest bodyguardů, což bylo jen o jednoho víc, než měl on sám. Zbytek byli pravděpodobně najatí lidé z hotelu. Emanuel se nestrachoval, že by mohl mít problém, zaprvé proto, že tohle mělo všechny znaky přátelské schůzky - tedy, až na ty tělesné stráže, ale na druhou stranu, on měl svoje taky - a hlavně proto, že několik Moriartyho lidí byly ženy. Bylo mu toho kluka skoro líto. Nemůže si najít ani způsobilé komplice, tak se snaží udělat dojem kvantitou.

Když už mluvíme o Moriartym, ten se také choval zvláštně. Na sobě měl oblek, o kterém si byl vůdce gangu jistý, že byl ušit na míru. Pryč bylo neupravené tričko nebo nevyžehlené džíny, které se dalo čekat od vysokoškoláka, kterým Leroy Moriarty bezpochyby byl. Emanuel viděl jeho stipendium, dal sledovat rodinu, ze které přišel do velkého města studovat, prověřil si všechno, co ho jen napadlo. Standardní, detailní prošetření něčí důvěryhodnosti jako vždy. Věděl o každém jeho nešvaru.

Ale tohle? Jako by mu někdo představil jiného muže.

Moriarty se opíral o kožený potah křesla, na němž právě seděl, jako by mu to místo patřilo, ruce daleko od těla, položené na opěradlech. Z jeho pohledu zmizela roztěkanost, která Alardovi pokaždé tolik lezla na nervy - ne. Nezmizela, pořád v těch černých, překvapivě chladných očích cítil tu ohromující energii, jenže naprosto jiného typu. Nejhorší na tom všem bylo, že se ten kluk - nebo snad ne kluk? - ani nesnažil. Prostě na něj hleděl, úplně pohodový, zbytek tváře přeměněn v ukázkový poker face, zatímco jeho oči - tak chladné, prázdné, děsivé oči - se upíraly jen na něj, už od chvíle, kdy se objevil v místnosti. Jako by vešel do samotného středu teritoria nějakého hrozného predátora.