Miss us? (Sherlock)

6. Bolest

Byla otázka času, než za ní Holmesovi přijdou. Vždycky to tak dělali, když měli problém. Nejstarší bratr se jí chodil ptát přímo, s přísným obličejem a nejistotou v očích. Sherlock si vždy donesl housle a pár hodin jen hrál jakoukoli melodii, co mu přišla na mysl. Euros v nich uměla číst jako ve všem ostatním, a postupem času se i Sherlock naučil překládat její tóny v odpovědi. Bylo to přesně jako když byly děti, jako když ho učila hrát na housle. To období neměla ráda. Skoro všechno ji bolelo, kromě takových ukradených momentů, jako hraní na housle s Sherlym, než se naučila, jak bolest, a všechno ostatní, vypnout. Teď ale místo bolesti přicházely emoce - od jejich malé hry začala cítit malé záchvěvy, stíny pocitů, někdy se jí dokonce chtělo usmívat jen proto, že ji její bratříček přišel navštívit. S Mycroftem je pořád vypínala, on se jí bál. Nechápal, i když tvrdil, že on je ten chytrý.

Bratři přicházeli a ona poslouchala, jako by snad ona byla ta nejstarší, nejzodpovědnější, nejsvědomitější. Nebyla ani jedno z toho, ale mohla by, kdyby chtěla. Rodné listy se daly zfalšovat, počítačové záznamy upravit, osobnost a vzpomínky změnit. Všimla si ale, že její zájmy v té oblasti se snížily. Už s Holmesovými nechtěla manipulovat, alespoň ne tak destruktivně. Jako malou ji bolelo, že ji nikdo nechápe. Nikdo neviděl, jaká je a nikdo ji nechápal, mračili se na ni, a to nechápala ona. Vytvořilo to bolest a ta se usídlila, než si to kdokoli, včetně Euros samotné, uvědomil. Byla to jediná chyba, kterou kdy udělala, a nesla se s ní celý život. Ačkoli ji uměla vypnout, necítit ani závan čehokoli, co nechtěla, pořád tam byl kousek ublíženosti, co ji jaksi ovlivňoval, aniž by to dovolila. Věděla, že je to lidské, ale taky věděla, že někoho jako je ona nikdo jako člověka brát nebude.

To bylo předtím, než se vrátil její malý bratříček. Sherlock byl v mnoha ohledech jako dítě, udivovalo ji, že si toho Mycroft nevšiml. Byl tak křehký, tak zranitelný a mnohem citlivější, než svět okolo něj. Do jisté míry fascinoval všechny kolem sebe, dokonce i ty "normální". John Watson byl excelentním příkladem, a i když byl stejně obyčejný, jako většina, měl něco do sebe. Sherlock byl zachráněn, měl nejlepšího přítele a ten při něm stál, i když byl detektiv pro většinu lidí tím nejotravnějším člověkem na světě. Kdysi jí bylo líto, že je svět dost hloupý, aby jejího bratříčka nepochopil. Potom se jí stalo to samé.

Sherlock si uzdravoval rány, a když byl čas, pozvala ho Euros, aby se pokusil uzdravit ty její. Fascinoval ji víc, než cokoli jiného. Všechny ty emoce, všechen ten chaos a k tomu mozek, co mohl snadno předčít ten Mycroftův. Byl ochotný umřít místo svého bratra i nejlepšího přítele, čímž překvapil všechny, co přihlíželi. Musela ho zastavit. Měla strach. Nesměl umřít, ne, když se dostal tak daleko a cítil toho tolik. Ne Sherlock. Nakonec ji našel, nakonec pochopil, poprvé se někomu povedlo pochopit a byl to Sherlock a měl ji rád a Euros dovolila mu odehnat bolest.