Kájův pohled
Sbalil jsem si všechny věci a smířil se s tím, že ten byt jsem viděl nejspíš naposledy v životě. Cestou k Martinovi mezi námi bylo ticho. Každý si rovnal nejspíš své myšlenky a já byl rád, že tahle kapitola mého života se uzavřela a doufám, že už nikdy nebude pokračovat.
Vše mi dochází... To co bylo mezi mnou a Markem rozhodně nebyla láska. Teda minimálně z jeho strany, já ho miloval nade vše. Až tak, že jsem byl láskou zaslepený. Zajímali by mě Markovi city ke mně. Miloval mě vůbec někdy? To vše, co mi říkal byla vždy jen lež? Byl jsem pro něj bezcenný? Mám strašně moc otázek a žádné odpovědi a sám ani nevím, jestli chci odpovědi znát.
Z ničeho nic se mi zamotala hlava a zatmělo se mi před očima. Asi kvůli tomu všemu stresu a předešlému škrcení. Cítil jsem, jak jdu k zemi, když mě chytili dvě silné paže. Martinovy paže. Ještě aby nebyli silné, když furt flexí s posilovnou.
,,Jsi v pořádku?" Uslyším jeho starostlivý hlas a i přes to, že mě hrozně bolí hlava, se musím pousmát. Jeho starost o mě je roztomilá. Martinovi ani neodpovím a nechávám se jím lehce podpírat. Zkrátka nechci, aby mě pustil. Uklidňuje mě jeho dotek. Jako bych najednou nebyl na všechno sám. To, že se mě dotýká příjemně hřeje u srdce a mně čím dál tím víc dochází mé city k němu.
Ač se mi sebevíc nechce, postavím se na vlastní nohy a otočím se k němu čelem.
,,Asi jo... Jen se mi zamotala hlava, je toho na mě moc. Marek, ty..." Vydechnu a až pak mi dojde, co jsem řekl.
,,Já? Proč já?" Podívá se na udiveně a nadzvedne jedno obočí, mezitím co já zazmatkuju. Co teď?! Proč já dřív nepřemýšlím, než mluvím!
,,Co ty? Zachránil si mi život." Řeknu nakonec a vděčně se usměju. Ty jo... Poprvé, co jsem byl pod tlakem a neplácnul jsem nějakou kravinu.
,,Jo... A to tě stresuje? Já nevěděl, že se jdeš domů umřít! To si mi měl říct!" Zvedne ruce do gesta, že se vzdává a začne couvat.
,,Blbče..." Zasměju se a skočím mu kolem krku. Zase je to tady. Pozitivní energie, pocit štěští a srdce mi zrychleně buší. Ve chvíli kdy si mě k sobě přitiskne a pohladí mě po zádech, se cítím jak v sedmém nebi. Vydržel bych takhle u něj už napořád.
,,Děkuju." Zašeptám a cítím, jak se mi oči plní slzami. ,,Děkuju, že jsi vždy se mnou." Na konci věty už se mi zlomí hlas a mé slzy se začnou vpíjet do jeho trička. Čím víc přemýšlím o tom, co k němu cítím, tím víc mi dochází, jakou neskutečnou oporou pro mě vždy byl. On je jediný člověk, kterému můžu říct vše. On je jediný, kdo mě vždy bránil. On jediný mě vždy chápal. Nedokážu si představit, jaký by byl můj život bez něj a ani si to představovat nechci.
Trošku se od Martina odtáhnu a podívám do zelených očí, které v sobě mají proužky žluté. Tyhle oči z mého života udělali něco krásného. Viděl jsem je nesčetněkrát, ale nikdy v nich neviděl to, co právě teď. Lesknou se mu slzami, přesto v nich má jiskřičky.
Stejně tak i atmosféra mezi námi je jiná než kdy jindy. Napnutá, ale zároveň příjemná a já věděl, že jestli to neudělám teď, tak už nikdy.
Opatrně se k Martinovi přiblížím, až cítím jeho dech na svých rtech. Srdce mi buší jako nikdy v životě a já se rozhodnu udělat krok, který nás nadobro rozdělí, nebo navždy spojí.
Zavřu oči a spojím naše rty. Jestli jsem měl jen při jeho doteku v břiše motýlky, tak teď jsem tam měl celou zoo. Jako by mnou projel proud a já zapomněl na vše ostatní, co se děje kolem a vnímal jen jeho. Jeho tep, jeho doteky, jeho rty. Nepatrně jsem rty pohl a když mi Martin polibek opětoval, vybouchl ve mě ohňostroj štěstí. Miluje mě. On mě miluje! Silněji si ho k sobě přitisknu a mám v plánu ho už nikdy nepustit. Je to neskutečně nádherný pocit, když vám někdo opětuje vaší lásku. Někdo, koho tak milujete.
Známe se tak strašně dlouho. Máme spolu tolik zážitků, ale tenhle je z nich nejkrásnější.
Cítím, jak mi po tváři stéká slza. Slza štěstí. Po tom všem, čím jsme si prošli tu stojíme v objetí a líbáme se. Kdyby mi to někdo řekl ještě týden zpátky, považoval bych ho za blázna. Ale je to tak a já se po dlouhé době zase cítím šťastný.
Do polibku se usměju a pohladím Martina po vlasech. On do polibku spokojeně zavrní, což mě zahřeje u srdce. Obejmu ho kolem krku a tak už zůstanu.
V polibku setrváme ještě nějakou dobu, než se od Martina pomalu odtáhnu.
Oba si vzájemně hledíme do očí a zamilovaně se usmíváme. Před očima se mi promítne můj první den na střední. Tam jsem ho viděl poprvé.
Flashback
Blonďaté vlasy mu padali do obličeje, kruhy pod očima, ale holky ho stejně sjížděli obdivným pohledem. Očima přejel celou třídu a pohledem se zastavil až u mě. Chvíli na mě koukal, ale pak se rozešel mým směrem. Byl jsem strašně nervózní, ale on mou nervozitu dokázal zahnat do kouta. Většina lidí se se mnou nechtěla bavit a on byl první, co přišel sám od sebe.
,,Můžu si sednout vedle tebe? Vypadáš chytře a já zase jako blbec, takže když si sedneme vedle sebe, bude svět v rovnováze a jednorožci nevymřou." Vyklopil to na mě takovou rychlostí, že jsem mu pomalu nerozuměl, ale i tak jsem se začal strašně smát.
,,Jo, sedni si prosimtě..." Řekl jsem mezi smíchem. On se jen usmál a posadil se vedle mě.
Když jsem se aspoň trochu uklidnil, všiml jsem si, že mě pobaveně sleduje. Jeho smaragdové oči se nedali přehlédnout. Lidé mi většinou říkají, že mám krásné oči, ale to asi ještě neviděli ty jeho.
Usmál jsem se a natáhl jsem k němu ruku.
,,Jmenuju se Karel, ale kamarádi mi říkají Kájo."
Ruku mi stiskl a spustil:
,,Já jsem Martin, ale kamarádi mi říkají... Martine." Já se začal znovu smát, že si celá třída musela myslet, že jsem se zbláznil.
A mé první oslovení nebylo jeho jméno, ale řekl jsem mu tak, jak ho do teď nazývám často.
,,Exote..."
,,No! Tak mi ještě nikdo neříká!" Začne se smát a já už tehdy věděl, že tento kluk bude mít v mém životě velkou roli. To, že až takovou by mě nenapadlo ani ve snu.
End flashback
Usměju nad touhle nezapomenutelnou příhodou a přejedu ho pohledem. Tak strašně se změnil, přesto je pořád stejný. Podívám se mu zpátky do očí a řeknu vše, co mu chci říct.
,,Miluju tě. I přes to tvoje strašný oblečení, přes tvoje věčně mastný vlasy, přes tu tvojí posilovnu, přes tvojí oblibu dávat na instagram fotky bez trika, i přes všechny tvoje chyby. Miluju tě takového, jaký jsi. Znamenáš pro mě strašně moc, nikdo jiný pro mě tolik neznamená. Jsi pro mě vším. Miluju tě, Martine." Prolomím to příjemné ticho mezi námi a sleduji, jak se z Martinových jiskřiček stávají plamínky.
,,Kájo, já... Já nevím, co na to říct..." Přizná dojatě a mně se vykouzlí úsměv na tváři.
,,Tak nic neříkej a jen mě polib." Promluvím potichu a za chvíli cítím Martinovy rty, jak se setkávají s těmi mými v procítěném polibku.
,,Taky tě miluju, Kájo. Nikdy už ti nikdo neublíží, to ti slibuju."
-Taylor
