Kovyho pohled
Školu jsme přežili! Hurá!! Pokud vás to zajímá, Čížková měla kecy... Jinak docela standardní den. Bloudění po chodbách, snaha neusnout při vyučování, ztráta propisky, konec bělítka, snaha nepozvracet se v jídelně tentokrát nad karbanátkem a fazolovou polívkou, ve které plavalo cosi, které vypadalo jako rozmočený rohlík... Zkrátka klasika. Ale teď přichází ta zábavnější část dne, navíc celá strávená s Martinem!
,,Martine! Hej! Ty! Exote!! Ty, co nosíš ty skvostný věci ze Zalanda!" Začnu řvát na Martina, když ho uvidím před školou a běžím k němu. Cestou - těch pár metrů - jsem se stihl málem přerazit o něčí tašku položenou na zemi, ale úspěšně jsem doklopýtal k tomu exotovi... Těchto pár sekund jsem musel vypadat opravdu úchvatně!
,,Heeej! Vždyť já jedu styyyyyl! Tak mě neeeech!!" Otočí se na mě Martin a k tomu si nandá jeho sluneční brýle, stejně nádherné, jako košile...
,,S kým se to bavím..." Utrousím pobaveně.
,,Za to ty máš co říkat!" Zasměje se a já s ním.
,,No jo... Takže... Máš sbaleno? Máš tu věci? Nebo musíme jet ještě k tobě?" Ptá se nedočkavě Martin a já nestíhám zpracovávat o čem vlastně mluví. Mluví hrozně rychle!
,,Jo... Ehm... Zabaleno nemám, takže jedem ještě k nám a ty mi s tím balením určitě pomůžeš, viď?" Usměju - nebo spíš zakřením - se na něj, jak když se Čížková snaží pozřít ty hnusy z jídelny. Nejlepší jsou ty jejich různé omáčky, které chutnají jak kdyby jen rozmixovali zbytky z těch dalších hnusů, které se původně měli pravděpodobně hodit prasatům. A ještě lepší to je, když k tomu dají kaši! No dost o školní jídelně...
,,No jo..." Povzdechne si Martin, usměje se, zvedne svou tašku, kterou má už asi 5 let, ale mně se pořád líbí a vydáme se směrem k mému domu. Stejně tak má asi 5 let jedny žvýkačky v kalhotách... Fuj!
---
Když jsem měl konečně sbaleno těch pár věcí na víkend, mohli jsme jet metrem k Martinovi. Jelikož bydlí sám, tak tam tradičně nic nemá, takže jsme museli jet ještě nakoupit. Aspoň ty základní ingredience.
Nákup jsem si velmi užil! Zatímco si tam Martin vybíral sýr, já jsem musel celou dobu držet tu tašku a málem mi upadla ruka! Sice jsem tam měl jen pár věcí, ale měl jsem tam i notebook a ten byl těžký! Bez notebooku ani krok... Zlatý poslední volný sedadlo v metru... A tím se dostáváme k výborné cestě metrem! Ach jo... Bylo tam nedýchatelno... Nenávidím veřejnou dopravu! Jenže je to jediný způsob kam se já sám můžu dostat, jelikož neumím řídit. Řidičák mám, ale už jsem zapomněl, jak vlastně mám řídit. Výborné, co? Ale já bych si na silnici asi stejně netroufnul. Je tu ještě taxi, ale to už zaplatím radši 15 korun za jízdu přes celou Prahu, než 100 korun za jeden kilometr v taxíku.
---
,,Konečně!!" Zařvu do Martinova prázdného bytu, když po dlouhé, strastiplné cestě bez signálu metrem dorazíme na místo. Věřte mi... Bylo to fakt hrozný... Ještě k tomu se tam začali hádat nějaké důchodkyně, ani jsem nevstřebával a vlastně ani nechtěl vstřebávat o čem se hádají. Úplně mi to připomnělo ,,Já mám právo sedět"!
Odhodil jsem tašku a zamířil rovnou do ložnice, kde jsem skočil na jeho širokou manželskou postel, kterou měl ale jen pro sebe. Také jsem takovou vždy chtěl a teď ji mám, ale dělím se o ni s Markem.
Martin skočil vedle mě a jeho - jak jinak než - mastné vlasy měl všude po obličeji. Vypadal strašně komicky! A ještě ta skvostná igelitko-košile a ještě skvostnější brýle ze Zalanda... Dokonalý!
,,Tak co budem dělat?" Zeptá se dnes už podruhé Martin na tu častou otázku.
,,Vždyť ty víš..." Zasměji se a sahám po ovladači na televizi.
---
Po dokoukání další série Zaklínače prohlásím, že se jdu vysprchovat. Když odcházím s mými boxerkami na spaní do koupelny, jen letmo zahlédnu kolik je hodin.
,,Jedna ráno? Cože?!" Řeknu překvapeně a na možná i trochu zděšeně. ,,Já čekal že bude tak šest večer!"
,,Šest večer bylo, když jsme sem přijeli." Zasměje se Martin, který ještě dojídá zbytek popcornu smíchaným s chipsy rozvalený na posteli. Uchechtnu se nad tím, jak při jídle mlaská a odejdu do sprchy.
Když jsem pustil vodu a stoupnul si pod sprchu, vykřikl jsem. Tomu exotovi neteče teplá voda!
,,Seš v pohodě?" Zavolá na mě Martin s plnou pusou z ložnice.
,,Ne, nejsem!" Odseknu naštvaně a začnu se rychle oblékat. Vezmu věci, ve kterých jsem do koupelny přišel a běžím za Martinem.
,,Neteče ti teplá voda! Už se nedivím že máš furt mastný vlasy..." Zasměju se tomu, jak dokáže tenhle člověk žít a hodím věci, které držím v ruce do mé tašky válející se na zemi vedle naší postele.
,,Neteče? To je divný... Včera jsem se ještě normálně sprchoval. Ale aby ty mastný vlasy nebyly na mě, jo, nevím co se děje, je to hrozný, nevím co mám teď dělat a mé vlasy trpí!!" Když to Martin dořekne dramaticky zakývá hlavou a zasměje se.
,,Ty jsi fakt exot... " Zasměju se také a sednu si na postel vedle Martina, který už konečně dojedl ten popcorn a přestal mlaskat!
Martin se na mě tak podivně podívá, jak kdybych měl na sobě opravdu něco ze Zalanda a pak začne:
,,Kájo... Vždyť ty máš hrozný modřiny! Víš o tom? A co se ti proboha stalo?! Co ta modřina na těch zádech? Bože můj... Tebe někdo zbil, nebo co se ti stalo?" Ptá se zděšeně Martin se zamračeným obličejem.
,,No... Víš... Já... Já jsem..." Snažil jsem se okamžitě vymyslet nějakou výmluvu.
,,No? Co jsi?" Ptá se mě podezíravě Martin dál. To mě ještě více znervózňuje a já cítím, jak mi pot začíná stékat z čela.
,,Já... Já jsem spadl ze schodů, když jsem nesl ten projekt do školy! Jo!" Úlevně jsem si oddechnul, když jsem dořekl větu, ale můj dobrý pocit z na poslední chvíli vymyšlené výmluvy zmizel, když jsem uviděl Martinův obličej. Ani trochu mi nevěřil. A sakra...
,,A to ti mám jako věřit?" Koukal se na mě dál podezíravě, se zvednutým obočím Martin. Je to fakt strašidelný pohled.
,,No... Máš no..." Uchechtnu se nervózně.
,,Ach jo..." Vydechne Martin, zakroutí hlavou, vstane z postele a míří do kuchyně v doprovodu šoupavých kroků. Uf...
,,Ale víš, že mně můžeš všechno říct!" Zavolá na mě ještě Martin cestou do kuchyně. Já smutně sklopím hlavu a vydám se za Martinem. Možná mu to někdy řeknu, ale teď vhodná doba není.
Jelikož všechno jídlo co jsme měli k filmu snědl Martin, mám docela hlad. A on taky... Nechápu, jak se do něj tolik jídla vejde!
Když dorazím do kuchyně, Martin kouká do lednice.
,,Nechceš udělat palačinky?" Navrhnu.
,,Ty je umíš? Já totiž ne..." Zasměje se Martin.
,,No... Já sice nejsem nějak extra dobrý kuchař, ale aspoň ty palačinky zvládnu. Palačinky zvládne snad každý, ne? Teda... Kromě exotů..." Zasměju se také a natáhnu se pro vajíčka v lednici.
,,Tak si jdi lehnout. Tady mi nepomůžeš." Usměju se na něj sladce a Martin se pomalu vydá zpět do ložnice.
- KastrovanýBýk123
