Kájův pohled
Vařil jsem palačinky a snažil se na nic nemyslet, ale... Hlava byla proti. Přemýšlel jsem nad tím, co mi Martin řekl. Já vím, že jemu můžu říct všechno, dokonce i když jsem mu říkal, že jsem gay, tak jsem byl v klidu, protože jsem věděl, že to vezme, ale todle je jiná situace. Myslím si, že by Martin nepochopil, jak to s Markem máme. Kolikrát už mu bylo divné to, že u něj nemůžu spát, pokud Marek nebude pryč a teď by se do toho připletlo ještě tohle.
Je od Martina hrozně milé, že se o mě zajímá, ale tohle je naše věc s Markem. Jak jsem říkal... Možná mu to někdy řeknu, ale teď ještě ne.
Marek... Kdyby ten se o mě zajímal aspoň z poloviny tak jako ten exot, co se válí vedle. Nebudu lhát... Před pár lety jsem si přál, aby mezi mnou a Martinem bylo něco víc než přátelství, ale nikdy jsem mu to neřekl. Bál jsem se, že tím zničím naše kamarádství na pořád a taky, že bych asi zničil. A navíc... Nevím, jak bych teď vydržel s jeho šatníkem! To prostě... Kdo to kdy viděl? Na ten jeho styyyyyl se nedá koukat! A ještě to stojí hrozný peníze! Já ho nechápu! Dobře... Klid Kájo... Martin je exot. To si věděl už dávno.
,,Ehm... Nepálí se ti to?" Zaslehnu vedle sebe Martinův hlas a trhnu sebou leknutím. Podívám se na pánev, kde se opravdu připaluje palačinka. To bude nádherný, tu pánev mýt. Prolétne mi hlavou tato myšlenka a pánev rychle stáhnu z plotny. Byl jsem asi moc dlouhou dobu mimo.
,,Do prčic!" Zanadávám si a bouchnu pěstí do linky.
,,Jo... A prý, že ty palačinky umíš, co?" Začne se Martin retardovaně smát a já nasadím hraně naštvaný výraz, který mi vydrží asi tři sekundy, protože jeho smích je hrozně nakažlivý.
,,Mně je to jedno! Já tu pánev mýt nevudu!" Oznámím Martinovi a dál se směju.
,,Já taky ne..." Odpoví Martin vážně a já ho sjedu nechápavým pohledem. ,,Ty sis nevšiml mého dřezu?" Nadzvedne obočí a těkne očima tím směrem, kde se onen dřez nachází. Podívám se téže směrem, zděsím se toho, co vidím. Dřez narvanej k prasknutí, že se divím, že má ještě z čeho jíst.
,,Ty jsi takový prase, Martine! Vždyť to vypadá úplně příšerně!" Sjedu ho pohledem a on se jen pobaveně usmívá. Já k němu už nemám, co říct, jestli řekne, co si myslím, že řekne...
,,Mně to je jedno Kájo! Já to někdy umyju... Někdy..." Tak ho vážně zabiju.
,,Můžeš mi vysvětlit, jak ti může být všechno tak strašně jedno?!" Chytnu ho za ramena a trošku s ním zatřesu.
,,Ale no tak! Všechno mi jedno není!" Zasměje se a já musím taky.
,,Třeba?" To by mě opravdu zajímalo, co z něj vypadne.
,,Třeba ty..." Podívá se mi do očí. ,,Kájo, prosím... Řekni mi, co se ti stalo. Takhle nevypadají rány, když spadneš, tohle jsou rány, co ti musel způsobit někdo jiný. Mám o tebe strach, pochop to... Prosím..." Jeho oči mě propalují a přijde mi, že mi vidí až do duše. Nesnášel jsem a nesnáším jeho oči. Může vypadat jako největší idiot, ale jakmile se mi dívá zpříma do očí, nedokážu pomalu mluvit, natož mu lhát.
Rychle jsem uhl pohledem do strany a hlavě si přehrával jeho věty. Cítil jsem, jak se mi krev hrne do tváří a já červenám. Já mu to říct nemůžu. Nejde to.
,,Kájo..." Zašeptá mé jméno a cítím dotek jeho ruky na té mé. Moc lidí nenechávám, aby se mě dotýkali. Vlastně jen jeho a Marka. Podívám se mu zpátky do očí a nechám ho, aby mě za ruku i dál držel. Dívám se mu do očí a ikdyž bych hrozně chtěl něco říct, nedokážu to. Mé ustrašené oči se prolínaly s jeho starostvými. Přesně v takových situacích mi dochází, proč zrovna on. Proč zrovna on stojí po mém boku jako můj nejlepší kamarád.
Udělal jsem malý nepatrný krok k Martinovi, čímž jsem přerušil jeho intimní zónu, pustil jsem jeho ruku a spojil svoje ruce za jeho zády. Pohledem ještě zavádím o jeho tentokrát zmatené oči, než ty své zavřu a přitulím se k němu. Byl hrozně napnutý, zaskočený. Objímáme se sice každý den, ale kamarádským způsobem, todle bylo jiné. Ani nevím, co mě to najednou tak popadlo, ale chtěl jsem ho mít u sebe.
Po tom co chvíli nereagovala jsem ho chtěl pustit. Chápu, že mu to nemusí být příjemné. Přesně v tento moment položil své ruce na má záda. Mé srdce začalo bušit rychleji a projela mnou silná pozitivní energie. Dlouho se mi to nestalo. Přejel jsem Martinovi po zádech a cítil, jak jsem se pod mým dotekem jemně chvěje. Pousmál jsem se a po zádech ho hladil v pravidelném intervalu. Cítil jsem jeho tep, každý jeho nádech i výdech a bylo mi hezky.
,,Proč mi to nechceš říct?" Jeho hlas byl tenoučký téměř neslyšitelný, přesto v něm byla slyšet lítost. To mu tak ubližuje, že se mu nechci svěřit? Markovi to bývá jedno, tak proč jemu ne? Otevřu oči a podívám se do jeho tváře. Sledoval mě. Rty měl semklé, jako kdyby zadržoval vzlyky a oči skleněné. Ne, prosím! Ať nebrečí.
,,Já... Já to nedokážu Martine..." Přiznám a vidím jak ublížení v jeho tváři roste. ,,Neber si to zle... Prosím..." Dodám, ale jeho tvář se začne zvedat ke stropu a začal mrkat. Todle dělá vždy, když se snaží zahnat slzy. ,,Proč ti to tak vadí? Proč ti vadí to, že to nevíš?" Zeptám se opatrně. Potřebuju to vědět, jsem z toho zmatený.
,,Napadlo tě někdy, že se o tebe bojím?! Napadlo tě, že nechci, aby ti někdo ubližoval?!" Zastavil se a podíval se mi do očí. ,,Napadlo tě, že tě mám prostě jen normálně rád?..." Stál jsem tam a sledoval ho s otevřenou pusou. To mi nikdy neřekl. Byl jsem zmatený a nevěděl, co mám dělat. ,,Nenapadlo, že?" Vyšlo smutně z jeho rtů, vythr se mi a chtěl odejít. Na poslední chvíli jsem ho chytl za ruku a chtěl něco říct, ale on byl rychlejší. ,,Nech mě!" Trhl sebou a odešel do koupelny, kde se zamknul. Jo... Tak todle jsem podělal.
Todle bylo poprvé, co na mě zakřičel. My se nikdy nehádali. Stál jsem v kuchyni a vše si rovnal. To co se teď stalo bylo hrozně zvláštní. Klid. Jen jsem stál a koukal do blba. Nevnímal jsem, co se děje a jen přemýšlel. Cítil jsem se otupělý. Jako by mé city dali výpověď a já byl jen prázdná schránka.
Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale před oči mi přišel Martin. Tváře má od slz a celý se chvěl. Bylo mi ho líto a nejhorší na tom bylo, že todle všechno prožívá kvůli tomu, že mu na mně záleží. Nesnesl jsem pohled na něj a tak jsem se k němu otočil zády a daněmi si překryl oči. Je toho moc, nevím, co mám dělat. Mám se mu omluvit, nebo... Já nevím.
,,Já... Omlouvám se... Nechtěl jsem na tebe křičet. Nevím, co to do mě vjelo... Jen mi to bylo líto, ale chápu tě. Nejsem tvůj přítel, jsem jen tvůj kamarád. Nemusíš mi říkat vše." Řekl smutně a povzdechl si. ,,Pochopím, když budeš chtít jít domů." Slyšel jsem jeho slova, ale jako kdyby šla mimo mě. Všechno jsem si srovnal a věděl, co mu chci říct.
,,Martine?" Zašeptal jsem a pomalu se k němu otočil.
,,Hm?" Pohlédl mi hluboce do očí a já mu řekl ty čtyři slova, co jsem měl na srdci.
,,Taky tě mám rád."
...
Později večer, když jsem vedle něj usínal jsem měl zvláštní pocit. Jako by něco bylo jinak. Otočil jsem se na bok a prohlédl si spícího Martina. Blonďaté vlasy mu padali do čela a rty měl mírně pootevřené. Když spí a nemá na sobě ty hrůzy ze Zalanda, tak je i roztomilý. Uchechtnu se své myšlence a pár pramínků vlasů mu odhrnu z čela. Heh... Už asi chápu, co se mi na něm před pár lety líbilo.
,,Spi už, nebo tě zítra donutím jít ven v tý košili, co jsem měl dneska." Zamrmlá ospale, aniž by otevřel oči.
,,No tak to jdu spát hned! Pane bože... Taková ostuda..." I když to nevidí zakroutím hlavou a začnu se smát.
,,Hej! Já jedu styl!" Směje se.
,,Tak mě nech!" Řekneme oba najednou a začneme se smát.
,,Martineeeee!" Začnu s ním třást, aby otevřel oči.
,,Co je?" Směje se dál a snaží se mě odehnat.
,,Mně se nechce spát!" Třesu s ním dál.
,,Tak se zítra připrav na tu košili. Dobrou." Zasměje se a otočí se na druhý bok. To mi dělá schválně, ne?
,,Říká se: ,Naše návštěva, náš pán' a já se chci koukat na film!" Nedám si pokoj, dokud nebude souhlasit.
,,Náš zákazník, náš pán." Zasměje se a dál spokojeně leží.
,,To nikoho nezajímá! Martineee!" Začnu do něj znova hučet, dokuď sám neodstoupí.
,,Jsi hrozně otravnej, víš to?" Zasměje se a konečně si sedne vedle mě.
,,Vím... Proto většinou dostanu to, co chci." Zašklebím se na něj a už vytahuju svůj notebook, se kterým jsem se dneska tak táhnul.
,,Hm... Ale jestli ti usnu na rameni, jak v romantickym filmu, tak je to tvoje vina, dobře?" Zasměje se a hlavu si opravdu položí na moje rameno. Asi aby líp viděl, nebo nevím, co ho to popadlo. Nebráním se a nechám to být. Ono je vlastně i celkem příjemné, ho mít u sebe. Můžu být rád, že se probral. Jen s úsměvem pokývám hlavou a pustím další díl Stranger Things.
-Taylor
