Martinův pohled
Kája je poslední tři týdny hrozně mimo. Často na mě kouká pohledem, jako by mě neznal, nebo dokonce neviděl. Je to zvláštní... Občas když ho chci byť jen chytit za ruku, tak se mě zeptá, co dělám. Pochybuju, že to všechno působí únava, jak tvrdí on. A když není mimo, tak je hrozně napjatý a nervozní. Nevím, co s ním je a už vůbec nevím, co mám dělat.
Kájův pohled
Sakra, to Martin nemůže jít třeba nakoupit, nebo jít kamkoliv! Já už to dlouho nevydržím! Potřebuju se zase cítit volný, bezstarostný a šťastný. Obzvlášť v této době, kdy se na mě valí negativní informace ze všech stran.
Začnu nervózně klepat nohou a těkat očima po pokoji, ve snaze se najít záminku k tomu, proč by měl opustit náš byt. No tak! Něco se přece najít musí!
,,Jsi v pořádku?" Zeptá se mě Martin, sedící těsně vedle mě. Jeho pohled snad víc než starost vyzařuje podezření.
,,Jo... Jen... Jen mám hlad! Nezašel by si prosím na nákup? Mně se vůbec nechce a v lednici už nic nemáme!" Karle... Jsi dobrej!
,,Tak jestli chceš mouku, těstoviny nebo dokonce takovou vzácnost jako je droždí, tak bych řekl, že to nemá cenu..." Zasmál se a já musel taky.
,,V pořádku... Chápu, že nedokážeš zázraky, ale třeba ňáké ovoce, nebo..."
,,Nebo olivy, viď? Mně je to jasný..." Řekl zcela vážně a já se na něj podíval pohled: koupíš to a zabiju tě.
,,Dobře, tak olivy ne." Uchechtl se a zvedl se, že půjde. Bez námitek? Co se s ním děje?
,,Jsi ty v pořádku?" Podívám se na něj pobaveně.
,,No jo no... Potřebuju se aspoň na chvíli projít, navíc já taky potřebuju jíst." Zasmál se a přehodil přes sebe bundu. ,,Tak zatím." Sehnul se ke mně a věnoval mi polibek na rty.
,,Ahoj." Usměju se taky a čekám na zvuk zaklapujících se dveří.
Konečně.
Okamžitě vytřelím z gauče a doslova běžím do koupelny. Otevřu šuplík, kde se mé potěšení skrývá a s velkou radostí ho beru do rukou.
Připravil jsem si svou klasickou dávku, ale říkám si, proč nezkusit víc? Nedokážu si představit tu slast, když vás netrápí už opravdu nic a já si ji chci dokázat představit.
Vysypu tedy celý pytlíček, který v sobě měl tak na následující dvě možná tři dávky.
Po dovaření vše natáhnu do injekční stříkačky a párkrát zapumpuji rukou, aby vystoupla žíla, když v tom se zarazím.
Opravdu to chci udělat?
Jedna má strana křičí, že v žádném případě, za to druhá pošťuchuje k tomu, ať nedělám drahoty a konečně zase cítil ten skvělý pocit, tentokrát v tak velkém měřítku.
Chvíli jsem váhal, ale asi víte, jaká strana vyhrála.
Nádherný pocit bezstarosti a uvolněnosti se dostavil. Všechno bylo skvělé a já opět vše viděl skrz růžové brýle. Připadal jsem si zkrátka skvěle, dokud se mi nezatmělo před očima. Stávalo se to víceméně pokaždé, tak jsem se snažil udržet v klidu. Ale teď to bylo jiné. Zesláblo mi tělo a já už nebyl schopný se udržet na nohou. Cítil jsem, jak se mi podlamují a já jdu k zemi.
Pak už jsem necítil nic. Jenom prázdnotu, která se proměnila v to, že jsem úplně přestal vnímat.
Martinův pohled
Asi po půl hodině jsem se vrátil domů. Kupodivu se mi povedlo koupil i těstoviny, takže jsem na sebe patřičně hrdý.
,,Jsem doma!" Zahlásil jsem do bytu, ale ovšem bez odezvy. Svlékl jsem si boty, bundu a vydal se do bytu.
,,Kájo?" Opět odezva nepřišla.
Když jsem došel do koupelny, zastavil se dech i mně. Kája tam bezmocně ležel, vedle něj injekční stříkačka a celá místnost páchla... Drogami? Ne! Ne, to nesmí být pravda!
