‼️⬆️ Vzhledem k tomuhle jsme přejmenovali toho milého milovaného Marka ze začátku na Mirka... Amen...🙏 Teď jdu přepisovat ten začátek...😂
Martinův pohled
Je 13. května, dvě hodiny odpoledne a já s Kájou vedle sebe jedeme bez jakéhokoliv slova v autě. Kam? Do léčebny pro drogově závislé nacházející se na druhém konci města, než právě my bydlíme. A co to znamená? Dlouhou cestu plnou ubíjejícího ticha, nervozity i smutku. Kája ještě ani neví do jaké vlastně jedeme, vybíral jsem ji já. Do jaké že? Do Bohnic... Zní to sice bizarně, strašně, ale já chci, aby měl tu nejlepší péči která se mu tam snad dostaví.
Pochmurná nálada v autě pokračuje, než to ticho prolomím já, stavějící na benzínce.
,,Chceš tu koupit kafe?" zeptám se ho opatrně a potichu, abych mu náhodou těmi slovy neublížil. A ani bych se nedivil, kdyby to teď bylo možné. Je úplně na dně. Chudák... Ani neví, jak nerad mu to dělám, ale potřebuje to. Bude to nejlepší pro všechny. Kdyby tam nejel, zabilo by to nás oba. Káju jeho závislost a mě moment, kdy bych ho nalezl mrtvého ležet na podlaze. Ne polomrtvého jako dosud, ale mrtvého. Bez tepu, bez dechu, bez života a bez šance ho přivézt zpět mezi nás, mezi živé... (Aby se nemohl přidat do armády mrtvých, víte co... To by Jon Snow nedal!)
,,Ne, nechci nic..." odpoví Kája na mou otázku, na kterou jsem se ho před chvílí zeptal s hlavou sklopenou dolu. I když... ,,Odpoví" je moc silné slovo. Spíš pípne. Teď vypadá, jak kdyby měl vážně zemřít. Ne kvůli drogám, ale kvůli tomu, že jsem ho poslal do léčebny.
Na benzínce jsem se mu rozhodl koupit Reese's, jeho nejoblíbenější sladkosti pro zvednutí nálady. Snad to pomůže.
,,Na, tady máš," podávám mu oranžový balíček. On se ale neobtěžuje ani trochu pohnout hlavou.
,,Říkal jsem, že nechci," zavčí naštvaně a dále si kouká do klína.
,,Kájo... Vždyť ty víš, že je to pro dobro tebe. Pro dobro všech... Já ti tím nechci ublížit, já ti chci pomoct! A ty moc dobře víš, že to potřebuješ!"
Konec mého monologu jsem řekl více nahlas, než bych chtěl. Neřval jsem, ale na Káji momentální duševní stav to bylo až moc hlasité stejně.
Káji ledové oči se zbarví ještě do sytější, tmavější barvy a začnou z nich téct slzy.
,,Martine... Jenom si představ mojí situaci, jo? Jedu do nějaký léčebny, ani nevím do jaký, která se nachází několik desítek kilometrů od našeho domova a tím pádem i od tebe. Budu tam trčet bůh ví jak dlouho a navíc jaký lidi tam asi budou, když to je léčebna pro drogově závislý, co? Víš ty, jaký tohle vůbec je? Ne! Samozřejmě že nevíš!!" Jakmile to dořekl, začal hystericky brečet. Konec věty Kája doslova zařval. Takto hlasitě na mě ještě neřval, nicméně já jsem se snažil nenechat se rozhodit.
Mám chuť na něj vybalit ,,A víš ty, jaký to je najít tě polomrtvýho, obsypanýho bílým práškem v koupelně?" ale nakonec se rozhodnu radši mlčet... Nechci ho ještě více rozhodit.
,,Promiň..." zamumlám a pokusím se ho pomalu obejmout. Kája sundá své ruce z obličeje, ovine je kolem mého krku a dál mi brečí do ramene.
,,Všechno bude v pohodě, jo? Stačí to jenom těch pár týdnů nebo měsíců vydržet, ano? To zvládneš... To zvládneme oba... Musíme..." šeptám mu do ucha a při tom ho hladím po zádech, ačkoliv si tím, jestli to zvládneme nejsem úplně jistý. Několik týdnů bez Káji? Bez jeho roztomilého úsměvu, bez jeho modrých očí koukajících na mě skoro každé ráno, bez jeho často neučesaných vlasů?
,,Dobře..." pípne Kája. Odtáhne se ode mě a promne si rudé ubrečené oči.
Když sáhnu na řadící páku a chci zařadit, Kája mě chytne za ruku. Když ucítím jeho dotek, otočím na něj hlavu a lehce se usměju, věnuji mu lehký polibek na tvář a ruku v ruce pokračujeme po zbytek cesty.
