Martinův pohled
Byl jsem vzhůru dlouho do rána. Po tomhle jsem toužil už dlouho. Tak dlouho, že jsem ztrácel naději v to, že by se mi tohle přání mohlo splnit.
Kája spokojeně oddechoval na mém hrudníku a jednu ruku měl přehozenou přes můj pas. Já se musel pravděpodobně dost přible usmívat, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Opatrně jsem přejížděl po jeho zádech, která pokrývaly menší, ale i větší modřiny a modřinky. Chudáček můj... Nechápu, jak mu Marek mohl takhle uližovat.
Prsty pravé ruky se opatrně dotknu jedné z mnoha modřin, načež on nespokojeně zakňučí a k mému tělu se přitulí o něco víc. Úsměv se mi rozšírí, když si uvědomím, o čem tato jeho reakce vypovídá. Je to jakýsi důkaz toho, že ve mně našel oporu, že ví, že jsem tu pro něj a že jsem ho schopen bránit, ať už se bude dít cokoliv. Stejně jako já vím, že on je tu pro mě. Zatím...
Nebudu lhát... Krom nádherných pocitů, které mi jeho láska přináší se ve mně mísí i strach. Bojím se, že tohle všechno jednou skončí. Že vše, co je mezi námi vyprchá, nebo se vyskytne něco, kvůli čemu se rozdělíme tak, že už k sobě už nenajdeme cestu zpátky. Přeci jenom když se pohádají kamarádi, je to úplně něco jiného, než když se pohádají partneři. Kamarádi se sice na ňákou dobu mohou "rozejít", ale většinou si najdou cestu zase zpátky, kdežto když se takto pohádá pár, málo kdy se stává, že by se k sobě vrátili. A všichni víme, že fráze: ,,Můžeme být kamarádi", je ta největší kravina.
Nikdy jsem si na sobě nevšímal známek pesimismu, tak proč teď? Možná proto, že pro mě nikdy nic nemělo takový význam, abych se o to musel tak bát.
Pootočím hlavou a prohlédnu si jeho klidnou spící tvář. Přívětivě se usmívá a nevinnost z něj přímo vyzařuje. Odhrnu mu z čela pár hnědých pramínků a hřbet mé ruky pohladí jeho tvář.
Snažím se všechny ty myšlenky o tom, že by se něco... Cokoliv mohlo pokazit dostat z hlavy, ale za žádnou cenu to nejde. Přehrávají se mi všechny pesimistické věty, co jsem za svůj život slyšel. Příkladem může být věta: ,,Žádné štěstí netrvá věčně." nebo: ,,Každé šťastné období ve tvém životě jednou zmizí a nahradí ho to špatné."...
Nakonec je negativních myšlenek tolik, že už nevydržím jen tak ležet a neobratně se vyprostím z Kájova objetí. Naštěstí se mi podaří ho nevzbudit a tak potichu z ložnice vyjdu a co možná nejtišším krokem se dostanu až do mého obýváku, ve kterém se nachází dveře, ke kterým mám namířeno. Dveře na balkon. Potřebuji na vzduch, si aspoň trochu srovnat myšlenky.
Vezmu za kliku a ihned mě ovane studený vítr. Tak jestli tohle moje imunita vydrží, tak na to, že je Corona u nás v Praze můžu úplně kašlat, ikdyž... Vždy když projíždím naše kvalitní televizní kanály, kde je jeden pořad lepší než druhý a já nevím, na co koukat dřív a náhodou zastavím na Nově, kde právě běží intro k reportážím, které určitě nešíří přebytečnou paniku a nejsou dělané tak, aby lidi vykoupili všechny supermarkety i s regály, tak mám opravdu pocit, jako bych měl každou chvílí umřít.
Jen v teplákách na spaní vyjdu na balkon, lokty se zapřu o zábradlí a nechávám chlad prostupovat mým tělem. Zavřu oči a snažím se nevnímat nic jiného než zvuky přírody. Heh... Pochybuju, že se projíždějícím autům dá říkat příroda, ale tady v Praze už snad i ano.
Stojím tak ňákou dobu, dokud oči neotevřu a nenaskytne se mi pohled na lampami osvícené ulice. Často přemítám o příbězích lidí. Každý máme svůj příběh, který si sami píšeme a sami ovlivňujeme jeho konec. Konec, který jednou musí nastat.
Před očima se mi promítnou vzpomínky na lidi, kteří v mém životě už bohužel nejsou a já svěsím hlavu. Tak strašně mi tihle lidé chybí. Jemně mě bodne u srdce a já pevně semknu výčka. Nikdo z nich by si nepřál, abych kvůli nim brečel. Babička by byla o mnohem radši, kdybych se za ní pořádně najedl.
Nostalgicky se usměju, nad jejími dotazy, které se opakovaly co pět minut a týkaly se pouze toho, jestli čirou náhodou už konečně nemám hlad. Dříve mi ty otázky přišli někdy otrávené, teď bych dal cokoliv je ještě jednou slyšet.
,,Chybíte mi..." Pošeptám do větru a dál sleduji všechna ta světla, dokud neuslyším za sebou hlas, který šeptá mé jméno.
,,Marťo?" Promluví na mě Kája ospale a já se k němu otočím čelem.
,,Promiň... Nechtěl jsem tě budit." Omluvně se na něj podívám a vkročím zpátky do bytu.
,,Běžně chodíš ukazovat nočním řidičům své tělo?" Zeptá se a pobaveně se ušklíbne.
,,Samozřejmě... Kvůli čemu myslíš, že jsou ty noční bouračky? Obdivují mou krásu a nedávají pozor na cestu." Sebejistě zvednu hlavu a povýšeně se usměju.
,,Ach tak..." Protočí očima a věnujeme mi pobavený pohled. ,,Ale teď vážně... Co si dělal na tom balkoně?" Přeměří si mě pohledem a já znervózním. Prostě mu řekni, jak to je. Nebuď slušný, on tě pochopí. Promluví ke mně můj vnitřní hlas a já ho poslechnu.
,,Dopadlo na mě strašně moc negativních myšlenek a já si potřeboval aspoň trochu vyčistit hlavu. Mé myšlenky se však dostali do dalších negativních a ve výsledku mi to ani moc nepomohlo... Asi to byla daň za můj věčný optimismus." Usměju se. ,,A co ty? Probudil jsem tě já, nebo copak?" Optám se a on s roztomilým úsměvem skloní hlavu.
,,Probudila mě ta prázdnota, co tam po tobě zůstala." Zašeptá a mě ta slova zahřejí u srdce. Stáhnu si Káju k sobě a lehce ho políbím do vlasů. On si unaveně opře hlavu o mé rameno a své ruce položí za můj krk.
,,Nad čím si přemýšlel, že tě to donutilo jít v té zimě na balkon?" Zeptá se starostí. Nechci mu lhát, nemělo by to cenu.
,,O nás..." Odpovím krátce a během okamžiku se mi dostane nechápavého pohledu. Uhnu pohled od modrých očí a s hlasitým výdechem dodám: ,,Bojím se, že by se mezi námi mohlo stát něco, co by nás rozdělilo." Dál koukám do země, dokuď mě Kája dvoumi prsty nechytí pod bradou a tím mě nedonutí se mu podívat zpátky do upřímných očí.
,,Martine, já vím, že bych ti tady teď mohl říct to velké, za to ale hezké klišé o tom, že mezi nás se nikdy nic nedostane a budeme spolu navždy, ale to ti bohužel slíbit nemůžu. Nevím, co se stane zítra, natož abych věděl, co se stane za pár let. Jediné, co teď vím jistě je, že tě bezmezně miluju a chci při tobě stát. Chci být tvoje opora, člověk, kterého budeš milovat nade vše. Člověk, kterého budeš milovat tak, jako já miluju tebe." Jeho oči září láskou a já na tom taky nebudu líp.
Skloním se k jeho rtům a věnuju mu jemný polibek, který je ovšem plný lásky a citů.
,,Myslíš, že máme aspoň malou šanci, že se nám to klišé vyplní?" Zasměju se potichu a on se jen pousměje.
,,Myslíš, že je s tebou možné vydržet takovou dobu?"
,,Budeš se muset snažit." Usměju se pobaveně. Kája kývne hlavou.
,,Miluju tě, Kájo." Zašeptám a dívám se mu zpříma do očí.
,,Taky tě miluju, Martine." Řekne stejně pevně jako já a přitulí se ke mně. Negativní myšlenky mě nadobro opustili a já byl zase stejně optimistický jako před tím.
To jsem ovšem netušil, co se stane o pár měsíců později...
Tuto kapitolu jsem psala opět já - Taylor - kvůli určitým důvodům, které nemůžu prozradit. 😂 Každopádně následují dvě kapitoly si bere na starost Kastrovanýbýk123, - lepší přezdívku sis vybrat nemohla 😂 - takže se můžete těšit. ❤
-Taylor
