Dneska je světový den marihuany, takže publikuji další kapitolu!
Dva týdny slz a bolesti, při kterých jsem Káju navštěvoval každý den, kdy to jen bylo možné. Což zas tak často nebylo, protože mě ho k němu zkrátka nechtěli pouštět.
Dnes by se Kája konečně měl vracet domů a já teď sedím nervózní v autě a jedu si pro něj. Málem srazím chodce, málem to našiju do auta stojícího přede mnou. Nemůžu se soustředit na cestu, protože musím stále myslet na něj. On mě fakt jednou zabije...
Když po opravdu náročné a hektické jízdě dorazím do nemocnice, okamžitě vystupuji z mého nakřivo zaparkovaného auta a běžím k jeho pokoji.
,,Kájo! Ahoooj!" Usměji se, když ho uvidím sedícího na posteli obklopeného kufry.
,,Ahoj! Jsem tak rád, že už jedu domů!!" Vydechne Kája a já mu padnu do objetí, při kterém ho ještě políbím. ,,Chyběl jsi mi..." Zamumlám a ještě chvilku se tam láskyplně objímáme.
,,Tak jedem!" Odtáhnu se z objetí a usměju se. Vezmu mu kufry, otočím se a vycházím z pokoje. On mě cupitavým krokem a s úsměvem na tváři následuje. Nejspíš už se těší na pořádné jídlo! Nemocniční jídlo nepřeji nikomu... Vážně...
Když dorazíme zpět k autu, ze kterého jsem před chvílí vystupoval otevřu si kufr pomocí nohy a hodím do něj Káji zavazadla. Obejdu auto z levé strany a pomalu si sedám na místo řidiče vedle Káji, který už se mezitím, co jsem já uklízel kufry do auta usadil na vedlejší místo spolujezdce. Po chvíli mlčení v autě se s povzdechem rozhodnu zeptat se na to, na co jsem se dosud ještě nezeptal, protože jsem Káju chtěl nechat v klidu, ať se bez stresu léčí. Za to mě to celou dobu užíralo... To, neznat na to odpověď... Dlaněmi obejmu volant, dramaticky se kouknu před sebe a začínám mluvit.
,,Proč? Proč jsi to udělal?" S rukama stále opřenýma o volant se na něj prázdně podívám.
Kája se na mě utrápeně otočí a s umučeným povzdechem, až je mi ho líto mi na mou otázku odpoví další otázkou. ,,Musím na to odpovídat?"
Já jen pokývám hlavou s mrtvým pohledem stále upřeným na Káju a on frustrovaně vydechne.
Je očividné, že tohle je to poslední o čem se momentálně chce bavit, ale já chci odpověď. Už jsem čekal až moc dlouho...
Po krátké dramatické pauze, při které se mi stihli v očích objevit slané mokré slzičky to nevydržím.
,,Je to kvůli mně, viď? To já ti něco udělal..." Při této větě se skoro rozbrečím a sklopím hlavu. Dlaně až teď sundám z volantu a chytnu se jimi za obličej.
,,Ne ne ne ne!! To ne! To vůbec! Ty jsi můj miláček! To jsem nechtěl aby sis myslel..." Vyhrkne Kája okamžitě s částečně pobaveným úsměvem. Ovine ruce kolem mých ramen a krku, ale následně se po asi deseti sekundách objímání odtáhne. Úsměv, který před chvílí zdobil jeho tvář společně s roztomilými ďolíčky zmizí a Kája se konečně odhodlá odpovědět na mou otázku, které jsem se poslední dva týdny tak děsil a přemítala se mi v hlavě nejen před spaní, ale kolikrát jsem ji vídal i ve snech.
,,Já vlastně nevím... Asi... Nějak... Asi jsme se s Verčou nudili a ona mi to nabídla, tak jsem si řekl, že z prdele proč ne, jenže z takové blbosti vzniklo tohle..." Rozhodí rukama kolem sebe a následně si podepře hlavu dlaněmi.
,,Já... Já tohle nechtěl!" Začne vzlikat a já ho začnu okamžitě utěšovat tím, že ho obejmu kolem krku tak, jako on před chvílí objímal mě. Před minutou uklidňoval on mě, najednou uklidňuji já jeho. Jak rychle se můžou věci otočit...
,,Všechno bude dobrý, jo? Ty je přestaneš brát, viď? Ty to zvládneš..." Začnu mu šeptat do ucha a hladím ho po zádech zatímco on mi leží opřený na rameni a s přivřenýma očima brečí.
Zvedne na mě oči a mezi vzlyky se usměje. ,,A víš že tě miluju?"
,,A víš že já tebe taky?" Zasměji se také a políbím ho na rty. Kája se teď už bez slz, ale naopak s něžným úsměvem položí zpět na mé rameno, chytne mě za ruku a společně si ještě chvíli užíváme svou přítomnost.
---
,,Jak mi to tu chybělo!!" Vykřikne Kája do prázdného bytu, když odemkne dveře.
,,Ach!" Spadne s výdechem na záda ještě v kabátu na náš šedivý gauč a začne se smát. Já spadnu vedle něj a začnu se smát proto, že on se směje a že je šťastný. Když je šťastný on, jsem šťastný i já.
Když už jsme se oba dosmáli, koukl jsem se na něj, usmál se jeho roztomilému vzhledu a věnoval mu polibek na rameno.
,,Určitě máš hlad. Dáme si něco dobrého?" Mrknu na něj s trvajícím úsměvem. On se na mě otočí a stejně sladký úsměv mi opětuje.
,,Tak jo!" Jakmile to dořekne vystřelí z gauče do předsíně, kde si sundá kabát a boty, které si před tím ještě ani neodložil.
Když se vrátí jen v černém tričku a džínách já už držím mobil v ruce a hledám, co bychom si mohli objednat. V kuchyňském umění stále ani jeden nevyniká, takže si myslím, že to zvládneme lépe s dovozem.
,,Tak co?" Zvednu na něj tázavý pohled a on okamžitě a jistě odpovídá.
,,Sushi..."
,,Dobrý nápad!" Zasměji se a na Dáme jídlo najdu nejbližší sushi restauraci od které vše objednám.
Mezitím co čekáme na naši objednávku různě se mazlíme a povídáme si. Tohle jsou nejhezčí chvíle strávené s ním a já tak strašně doufám, aby nebyly výjimečné a aby už přestal brát ty drogy!
Při pojídání našeho sushi jsme se také dost nasmáli, jelikož já ještě stále neumím jíst s hůlkami a Kája se mě to snažil naučit. Neúspěšně... Zůstal jsem stejně u konzumace starým dobrým způsobem chytání sushi do rukou.
---
Káji pohled
Dny plynuly a já byl i přes stálou pozitivní přítomnost mého milovaného Martina dokonce i bez hádek méně a méně šťastný. Důvod jednoznačný. Drogy... Měl jsem tak hrozný absťák, ale stále jsem se držel. Jen kvůli Martinovi, kterého už takhle nešťastného prostě vidět nechci a ani nemůžu. Teď je šťastný a tak to musí zůstat.
Jednoho dne, kdy už jsem byl dlouhých 19 dní včetně pobytu v nemocnici úspěšně bez jakékoliv drogy jsem se vydal do krámu koupit rohlíky na snídani, ale co se nestalo? Potkal jsem Verču! Zase...
,,Ahoj Kájooo! Tak jak se vede?" Spustila Verča hned jak mě zahlédla. Já jsem si při pohledu na ni vybavil ten krásný pocit, který jsem cítil při každém příjmu drog a o vteřinu později i ten nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy prožil a to před mým kolapsem. Tohle nemůžu zvládnout...
,,Ahoooj!" Odpověděl jsem s hraným úsměvem. Ne, Kájo, nedělej to!
,,Hele jako... Docela to jde..." Pokračoval jsem v konverzaci. Nebuď debil, mysli na Martina!!
,,Potřebuju další drogy!!" Vyprskl jsem na Verču. Ty seš takovej bezohlednej idiot Karle!!
,,No... Tak jo!" Usměje se na mě Verča a vede mě znovu do jejího bytu.
Výborně Karle... Fakt génius...
Neberte drogy děti ❤️
- KastrovanýBýk123
