O dva měsíce později - Kájův pohled
,,Marťo? Je ti dobře?" Zeptám se ho, když mi leží na hrudi a já ho jemně hladím po vlasech. Poslední den se mi Martin nějak nezdá... Je stále unavený a nemá vůbec chuť do života.
,,Asi na mě něco leze..." Odpoví unaveně Martin.
,,No... Vypadáš nějak nezdravě." Pousměji se a odejdu do jiné místnosti, ze které se vrátím s teploměrem v ruce.
,,Tady máš." Prodám mu ho a čekám, než se změří. Já mu mezitím jdu dělat bylinkový čaj. Jediný čaj, který se nachází tady v tom bytě, protože oba pijem neustále jenom kávu.
Po chvíli teploměr zapípá a Martin mi hlásí výsledek: ,,38,6!" Zděšeně jsem přiběhl do pokoje.
,,No to snad ne! Já tě ani nestihl přivázat na hranici a ty už hoříš jako Jan Hus!" Vykřiknu a Martin se začne smát. Já se zas začnu smát jeho smíchu a takhle to jde asi 5 minut... Znáte to. Když už se přestanete smát, kouknete se na toho druhého a začněte se smát znovu...
,,No dobře, tak já jdu do ložnice..." Usměje se na mě Martin a odejde pomalým krokem z obýváku. Já jdu rovnou za ním s tím čajem, který mu položím na zem vedle postele doufajíc, že ho nevyleje.
,,Nechceš přinést ještě plyšáčka?" Zasměju se, když ho vidím, jak vyřízeně leží v posteli s lesklýma očima.
,,Mně bys stačil ty..." Zamrká těma lesklýma očima a naznačí pohyb rukama, jako by chtěl, abych ho obejmul. Já mu tedy vklouznu do náruče a přitulím se k jeho teplé hrudi, která je teď teplejší ještě více, než normálně.
,,Hned je mi líp..." Pousměje se Martin a začne mě hladit po vlasech. Úsměv mu opětuji a poslouchám jeho rychle bijící srdce. Užívám si tuto chvíli a asi se musím culit jak retard. To jsem s Markem nezažíval... Probleskne mi hlavou. Zkřivím čelo a zatřepu hlavou, jako by mi to mělo snad pomoci zapomenout.
Po chvíli se ač nerad zvednu z Martinovy náruče a sedíc na posteli prohlásím: ,,Dojdu ti pro léky... Jo? Paralen už není. A Ibalgin už taky dochází..."
Když jsem hledal teploměr, poohlédnul jsem se i po těch lécích, které se zde - jak už jsem říkal - nenachází.
Martin protáhne obličej na znak protestu.
,,Musíš odejít?" Smutně se zeptá.
,,No tak jako, já tu nemarodím!" Pohodím rukama a zasměji se. Martin mlčí, tak odejdu z pokoje a jdu se připravit tak, abych mohl vyjít ven, aniž by se mě někdo lekl.
Oblečení nějak moc nehrotím, hodím na sebe jen nějaký kabát, který vidím jako první, ale vlasy byly horší. Byly mastné a nepoddajné, takže jsem úpravou strávil zas asi dvě hodiny... Ještě že existují suché šampony a že Martin má miliardu gelů a ztužovačů na vlasy!
Když jsem se šel rozloučit s Martinem, zvedl oči od mobilu a překvapeně na mě kouknul.
,,Ty tu ještě stále jsi?" Utrousí pobaveně. ,,Ale vypadáš dobře..." Dodá, když si mě prohlédne od hlavy k patě, až se tomu musím také pousmát.
,,No jo no, vlasy..." Protočím očima a Martin chápavě pokýve hlavou.
,,Tak já jdu..." Zamávám Martinovi a on mi zamává nazpět.
,,Vrať se brzy!" Zakřičí ještě, když už mířím k hlavním dveřím našeho bytu.
Vyrazím z paneláku a mířím k lékárně, asi kilometr vzdálené od našeho bytu, obrněn trpělivostí v lékárně vystojím pomalu se vlekoucí frontu s důchodci, kteří si plní své igelitové tašky, nebo nejlépe síťovky ještě z minulého režimu po okraj veškerými léky a kteří se nezapomenou optat, jestli už konečně mají bakteriální gel, respirátory, nebo aspoň ty roužky a koupím ty kouzelné růžové a bílé prášky, které snad aspoň trochu mohou pomoci Martinovi cítit se lépe.
Vracím se domů zamyšlený s bílou taštičkou plnou právě těch už zmíněných prášků a najednou do někoho narazím... Dané osobě vyletí mobil, který předtím držela před obličejem a něco tam zaujatě sledovala z ruky, spadne na zem a osoba samozřejmě hned začne ,,Jste normální! Můžete dávat pozor?!" A snaží se pomalu zvednout odhozený mobil ze země.
,,Já- já... Om-" odmlčím se, když mi dojde, komu jsem právě teď pravděpodobně zničil mobil.
,,Veruuuu!" Vykřiknu radostně a vtipně se ušklíbnu. Můj hlas ale opět posmutní a já se začnu omlouvat. ,,Promiiiiň! To jsem nechtěl. Já ti koupím novej v nejhorš-"
Verča, která už stihla zvednout mobil ze země mě přeruší. ,,Vždyť to je jedno prosimtě... Funguje, jen je nakřáplý. To nevadí..." Medově se usměje a pokračuje v řeči. ,,Tak kam máš namířeno?"
Pár minut jsme si tam povídali, než Verča navrhla: ,,Máš teď čas? Nechtěl bys ke mně? Dáme si kávu a pokecáme... Vypadá, že se toho u tebe za tu dobu hodně změnilo!" Ano... Nakousl jsem i mou situaci s Markem... Proč taky ne, že?
,,Jo, jasně, klidně! Jen zavolám Martinovi, ať se o mě nebojí..." Svůj "slib" jsem dodržel, zavolal a pak už jsme si to spokojeně kráčeli k bytu Verči. No jo... Marťas bude muset ještě chvíli počkat. Ale já se s Verčou vážně už hodně dlouho neviděl!
Cestou jsme probrali hodně věcí, co je u nás nového.
Okamžitě, když jsme vešli do bytu, se mě Verča začla vyptávat.
,,Chceš kafe? Samozřejmě že chceš... Co to je za otázku!" Zasměje se a pokračuje. ,,Latte, kapučíno, nebo něco silnějšího?"
,,Latte." Poručím si a mezitím jdu do obýváku, kde se posadím na úplně novou pohovku. Tak doufám, že tam tu kávu ještě nevyliju, když se mi dnes tak krásně daří!
Když Verča přišla s kávou a podala mi ji, zeptala se na další otázku, tentokrát ohledně mé studie na vysoké škole. Opět jsme si tak půl hodiny povídali, až jsme si už neměli co říci a nastala ta trapná chvíle ticha.
Po asi deseti vteřinách toho strašného mlčení se mě Verča zeptala úplně klidně na otázku, kterou bych opravdu nečekal.
,,Nechceš zkusit drogy? Pro začátek kokain, třeba? Ten je totiž úplně neškodný a vůbec tě napoprvé úplně nerozseká!" Zasměje se a já zkamením. Ona jako bere drogy? A kde to vzala?! Pane bože... Neměl bych to nahlásit? Ne, to bych jí neudělal, ale tohle přece nemůžu přijmout! Nebo jo? Proboha...
,,Hej, Kájo! Jsi v pohodě?!" Máchala se mnou Verča. ,,Jestli nechceš, tak nemusíš!" Zasmála se. ,,Ale byla by sranda..."
Když jsem tam dále nehybně, se zděšeným výrazem ve tváři seděl, odešla do kuchyně, nejspíš mně pro vodu. Já jsem se ale už z toho šoku, že má nejlepší kamarádka bere drogy probral a šel za ní do kuchyně.
,,Já je zkusím!" Řeknu, když už stojím vedle ní v kuchyni. ,,Vždycky mě zajímalo, jaké to je." Co to dělám se svým životem...
,,No... Tak dobře! To jsem upřímně nečekala po téhle reakci." Odpoví pobaveně Verča, vrazí mi do ruky vodu, ať se přecejen napiju.
Mě spíš zaskočilo to, že je bere zrovna Verča, do které bych to v životě neřekl, než jiné okolnosti.
Když jsem dopil skleničku vody, Verča mě vyzvala, ať jdu za ní. Zavedla mě do ložnice a posadila na postel. Já na ni koukal, jak hledá nějakou knihu ve své malé knihovně tam. Když ji našla a otevřela ji, v ní byly vyříznuté stránky do tvaru obdélníku - jako ve filmu, kde v knihách je ukrytý vždy například nějaký klíč k pokladu nebo tajné komnatě - a v něm trůnilo 5 pytlíčků naplněných býlím práškem označených čísly od jedné do pěti.
,,Oukej..." Vydechl jsem překvapeně s vyvalenýma očima.
,,Hlavně to nikomu neříkej, jasný? Jinak jsi mrtvej! Jsi jedinej, kdo to ví!" Varovala mě Verča s hrozivým máváním prsem.
,,Jasně, neboj. To bych ti neudělal." Odpovím, Verča se uklidní a po chvíli na mě mrkne: ,,Tak jakou dáme?"
- KastrovanýBýk123
