Operace Anthropoid

Část 3.

„Jste připraveni?“
Zvolal seržant.
„Tohle je něco úplně jiného. Dávejte si pozor kam padáte. Nemáte tolik přehled o výšce jako při denním seskoku. Co se týče techniky, je to stejné, ale dávejte pozor.“
Upozornil je seržant.
Gabčík a Svoboda se podívali na zem. Balón byl výš než stromy. Seržant měl pravdu, nebylo to moc přívětivé. Pomohl Gabčíkovi dostat se na okraj koše. Svoboda všechno pečlivě sledoval. Byl šťastný, že nešel první. Byl to jejich první noční seskok. Oba byli dost nervózní. Gabčík se nadechl, rozhodl se nevyskočit do doby, než se uklidní.

Po chvíli se sklouzl z hrany koše a zmizel ve tmě. Všude bylo ticho, až po pár vteřinách se ozval zvuk otevírajícího se padáku.
Na řadě byl Svoboda. Vyskočil a vítr ho ohlušil. Zatáhl za šňůru a padák se roztáhl. Pečlivě se díval na místo, kam přistává. Při pohledu dolu spatřil, že se rychle blíží k zemi.

Poryv větru ho zasáhl těsně před dopadem a strhl ho doleva. Byl zaskočen a snažil se to nějak vyrovnat, ale bylo už pozdě.
Pokrčil kolena do přistávací polohy, ale to už narazil na zem pravou nohou, zatímco leva mu stále visela ve vzduchu.
„Sakra!“
Zaklel potichu a přetočil se na bok. Vymotal se z padákových šňůr a pokusil se postavit. Nedokázal to, noha ho zradila a opět upadl. Gabčík přistál nedaleko a vydal se hledat Svobodu.
„Jsi v pořádku?“
Přistoupil k němu Gabčík, když ho konečně našel. Tušil, že se něco stalo, ale myslel si, že to nebude tak strašné. Svoboda zakroutil hlavou a držel se úpěnlivě za nohu.
„Ne, ale budu v pořádku.“
Řekl s klidem v hlase Svoboda. Doufal, že se nemýlí.

Gabčík mu pomohl vstát. Pomalu se spolu vraceli nazpátek a Gabčík oznámil kapitánovi Šustrovi, který byl nejblíže, že se Karel Svoboda při seskoku nejspíš zranil. Kapitán šel tedy se Svobodou do nemocnice a Gabčík si šel po dlouhém výcviku lehnout.

Měsíc stoupal, jeho srpek se nezúčastněně vznášel nad městem. Před Gabčíkem se objevila kočka. Nevěděl jak se tam dostala, ale potěšila ho její přítomnost. Dlouho si Gabčíka prohlížela. Oči se jí zeleně blýskaly v nehmotném světle. Opatrně se blížila. Pak přišla až k němu, otírala se mu o nohy, hrbila hřbet a začala příst. Nakonec se k němu přitiskla a lehla si. Už to nevnímal. Budova se celá zhasla a všichni spali. Až na Svobodu, kterému právě byla ohlášena zpráva, kterou nikdy nechtěl slyšet.