Operace Anthropoid

Část 1.

„Takže nás to dneska rozdělí?“
Zeptal se Kubiš s neklidným výrazem. Znali se s Gabčíkem dlouho a při představě, že by se měli rozdělit mu nebylo zrovna nejlépe. Gabčík přikývl.
„Za chvíli mě vyzvednou.“
,,Londýn?“
Gabčík se nezúčastněně usmál a pokrčil rameny. Kubiš se rozhlédl a naklonil se k němu.
„Mně to můžeš říct, ne?“
Kubiš byl ve svých osmadvaceti letech o rok mladší než Gabčík - nevysoký za to s inteligentníma očima. Jeho výraz byl rozpačitý.
Gabčík si povzdechl a opět pokrčil rameny.
,,Jane, já opravdu nevím. Mám se hlásit v Londýně, a doufám, že je to vyslání domů. Nyní nevím vůbec nic.“
Gabčík viděl na svém nejlepším příteli napjetí, stres možná i obavu. Uvědomoval si, že oba myslí na totéž; jestli se ještě někdy uvidí.

Sblížil je podobný osud, kdy oba v třicátých letech sloužili jako poddůstojníci Československé armády a i přestože Gabčík v osmatřicátem v armádě nebyl, oba si dobře pamatovali, když československá armáda zakázala vystřelit jedinou kulku při zabrání Sudet. Po okupaci uprchli do Polska, tam se Kubiš a Gabčík setkali poprvé a od té doby to všude táhli společně. Teď se měli rozdělit a ani jeden nevěděl co se teď bude dít.

,, Jane!“ zařval Valčík. ,,Jdeme. To, že nejde tvoje dvojče neznamená, že nejdeš ani ty!“
Řekl Valčík s humorem a vyšel na chodbu.

Občas takhle někam zašli. Jejich oblíbeným místem byla hospoda čtyřicet sedm, kde hráli čtyři muži u stolu skat. Byli tam vždycky. Hru přerušili jen když měli hlad, nebo museli už jít domů.

,,Tak jdi Jane.“ pobídl přítele s úsměvem Gabčík a obejmul ho. ,,Ještě se zajisté uvidíme.“
Řekl jistě, i když tušil, že možná svého přítele vidí naposledy. Nechtěl nad tím přemýšlet. Kubiš odešel a vzápětí přiletělo letadlo pro Gabčíka. Možná přeci jen Londýn - pomyslel si. Vyšel ze dveří a pohlédl vzhůru. Vojáci měli chvíli vzácného volna. Ticho rozrušoval jen motor letadla, které přiletělo. Večer byl jasný a nijak studený. Měsíc nesvítil, na nebi však zářilo plno hvězd. Gabčík je nevnímal, viděl jen, že je to dobrá noc pro letce. Otočil se k letadlu a na vyzváni pilota nastoupil.

,,Budete asi důležitý člověk, když Vás vyžaduje Londýn.“
Řekl monotónním hlasem pilot, když už byli ve vzduchu. Gabčík neodpovídal. Mluvit bylo bezúčelné a nebezpečné. Pilot věděl, že mu Gabčík neodpoví, ale chtěl přerušit ticho, které mezi nimi dlouho panovalo. Gabčík se díval ven, chvílema byly na obzoru záblesky.
Letadlo přeletělo Československo a putovalo do Londýna. Let byl klidný bez jakýkoliv problémů.