Emotions kill too

•2•

Isaac

Je to tady. Dnes začíná škola. Konec prázdnin je vždycky ta nejhorší věc na světě a více jak tohle už je snad vážně horší jenom konec světa. A to pozor, kvůli tomu, že jsem se na minulé škole hodně pral a celkově řekněme... nevyhovoval naší ředitelce, máma mě přihlásila jinam.

Bože, střední je taková nuda. Ani, chtěl jsem být zdravotník, ale jsem na střední teprve druhý rok a už mě to nebaví. Ale je to spíš tím, že mě přestává bavit celkové život. Všechno je to stále o tom samém. Přijít do školy, něco se naučit, naobědvat se, přijít domů, pohádal se s rodiči a pak jít do postele, kde ostatně trávím 90% volného času.

Ostatním to zřejmě vyhovuje. Jenže já chci víc. Chci odvaz, chci si život užívat. Chci se nebát dělat zakázané věci. Chci vědět co jiní neví. Nechci být kopie ostatních. Chci projevovat můj názor bez toho abych za to byl vyloučený, nebo se hned dostal do nějakého boje. Ano, je to zábava, ale... když se to stále opakujeme taky vás to omrzí.

Abych řekl něco o sobě. Jmenuji se Isaac Logan. Jsem normální člověk, s normální a klasickou zbohatlou rodinou. Táta pracuje jako pravá ruka největšího podnikatele města...no a máma je doktorka ve snad nejlépe hodnocené nemocnici státu. Jsou slavní... úžasní...a podle všech bez chyb. Proboha, to jste je neviděli doma.

To krásné manželství, které podle všech mělo trvat dokud je smrt nerozdělí... už je víc jak deset let úplně k ničemu. Jsou dny, kdy je to fajn... bavíme se všichni, sedíme u stolu a mlčíme a nebo jen tak koukáme na televizi. Já vím, nuda, ale lepší, jak ty dny, kdy to tak není. A těch je bohužel drtivá většina.

Jsou to dny, kdy jsou schopní jeden druhého roztrhat vlastníma rukama. Mnohokrát to končilo krví, odřeninami a podupanou pýchou. Jenže někdo, kdo tohle všechno musí prožívat a trpí víc jak oni...jsme já a moje malá sestřička.

Bylo mi šest, když tohle divadlo začalo. Sestřička tehdy ani nebyla na světě. Začalo to jen malou hádkou, kdy na sebe pět minut křičeli, pak se každý zavřeli do jiné ložnice, ale další den...jako by se nic nestalo. Jenže to se začalo stupňovat. Za dva roky už to nebyla jen slova, byly to nadávky a takové, že dítě ve věku, ve kterém jsem byl já, ještě slyšet nemělo minimálně další dva až tři roky.

Mimo to se začala vyvíjet moje láska k hudbě a ke kresbám. Chtěl jsem rodičům ukázat, v čem všem jsem dobrý. V jedenácti jsem dokonce složil vlastní písničku. S kytarou jsem uměl jen pár akordů...ale hele, stačilo to. A byl jsem tak nadšený, že jsem se málem rozbrečel, když jsem běžel chodbou k ložnici rodičů.

Ale ten den se stalo něco, co mě změnilo nejspíš na konec života. Něco, co mi ukázalo, že svět není tak krásný a plný štěstí. Samozřejmě, už jsem to mohl vidět z těch hádek, ale byl jsem malý a hloupý, nedocvaklo mi to. Jenže ten den jsem poprvé viděl, jak otec matku bije. Řvali se jako dva lvi, viděl jsem ten chtíč po smrti toho druhého v jejich očích.

Okamžitě jsem začal utíkat zpět. Brečel jsem celou noc a nemohl spát. Po tom dni jsem přestal hrát a kreslit. Přestal jsem dělat to, co mám rád, jen protože jsem si myslel, že by stejně nikdo moje nadání nepochválil. Chtěl jsem jen pozornosti, protože tu malé dítě potřebuje. A já ji od svých šesti let dostával míň a míň.

A když mi bylo  dvanáct... přišla na svět sestřička. Ani jsem si nevšiml, že byla matka těhotná. Ale... malá holčička byla tady. V tu chvíli se ta jiskra ve mě opět rozehřála. Když jsem viděl ten malý nebohý a slabý život ležet v postýlce... odpřisáhl jsem si jednu věc.

"Budu tě chránit sestřičko...ty moje hvězdo, co mi osvětluje cestu plnou tmy, budu tvůj princ v zářivé zbroji a budu tě milovat, jako princ miluje princeznu." Byla věta, kterou jsem jí vždy po pohádce před spaním říkal. Chtěl jsem zajistit, že ona tu jiskru neztratí a že já neztratím ji. Protože od té doby byla to jediné, co jsem měl a z celého života nejvíce miloval. A stále miluji.

"Sluníčko, je čas vstávat," šeptám čtyřleté holčičce do ouška. Je krásná, blonďaté vlásky má už po ramena a jsou husté, jako mraky na obloze. Opatrně jí přejedu prstem po tváři a fouknu jí do obličeje, protože vím, že to ji vždy probudí.

"Velký bráško," zamumlá vysokým hláskem a začne si unaveně protírat oči dlaněmi.

"Na co máš chuť, hm?" udělám zamyšlený obličej a dám si jednu ruku pod bradu, abych se neopíral o dřevo. "Že by.... palačinky?" Podívám se na ní a ona nadšeně vyskočí. Oba zakřičíme slovíčko 'ano' a já si ji vezmu do náruče.

Pomalu sejdu dřevěné schody, s tím, že se snažím neschodit malé obrázky na stěně a pro moji smůlu, když dojdu dolů, uvidím otce. S kafem v hrnku s puntíkama a novinami v rukách nevypadá tak odporně, jako s vražedným výrazem a s matčinými vlasy v obou rukách, snažíc se jí je vytrhnout z hlavy.

"Ahoj synu," pozdraví s úsměvem a položí noviny vedle kávy. Snažím se ignorovat ten úsměv, protože vím, že to dělá jen protože je tady Natasha. Pomalu ji položím na zem a čupnu si před ni. "Zlato, běž na chvíli do obýváku, dobře? Pusť si nějaký pěkný film a já ti ty palačinky donesu." Usmívám se a když dořeknu, jemně ji polechtám na břiše. Jen se zachychotá, kývne a za chvíli je ten tam se smíchem a zvuky, jako když letí letadlo.

Ještě chvíli se dívám na to, jak její záda mizí a rohem a pak se s vážným výrazem otočím na otce. Zkřížím ruce na prsou. "Neměl jsi mít nějaký pohovor?" Nadzvednu jedno obočí.

"Vlastně ne," uchechtne se. Opře se rukama o stůl a vstane. Skřípání židle se rozlehne pokojem, ale já z něj nespouštím oči. Jsem tak strašně rád, že je podnikatel a není moc často doma. Protože kdykoli ho vidím, mám chuť jeho ksikt narvat do skartovačky.

"Víš synu, vlastně jsem s tebou chtěl k něčem mluvit," řekne mezitím, co se ke mně pomalý krokem dostává. Zastaví se těsně přede mnou a udělá stejné gesto s rukama, jako já. "Víš přemýšlel jsem o tvojí budoucností."

"Tak na tohle fakt nemám čas," odbiju ho, postavím se k lince a začnu připravovat věci na palačinky. "Musím udělat Nat palačinky. Původně jsi to měl dělat ty, ale vzhledem k tvému chování jsem radši, že to dělám já." Snažím se nemyslet na to, jak se v něm teď asi vaří voda. Vím, že tyhle slova o něm nesnáší. On vlastně nemá rád, že je špatný otec, ale nesere ho to dělat dál.

Vezme mě za ruku a prudce zatáhne, že omylem shodím pánev a ta s obrovským rámusem dopadne na zem. Vyděšeně se na něj podívám. Ksakru, ne..ne...ne...Natasha nesmí vidět, jaký je otec doopravdy! Držím jí od toho už čtyři roky. Musí to vydržet aspoň další dva... prosím. Už ani nevím,koho žádám. Nemám víru v nic. Ale .. prosím. Prosím, ať moje sestra nezážije to, co já. Jen chci... být dobrý bratr...nechci aby byla celý život, jako oni...jako já.