Emotions kill too

•7•

Isaac

"Uhni šprte," okřikne mě nějaký vysoký, tmavovlasý kluk z vedlejší třídy. Taška přes jedno rameno, značková. Očividně je rozmazlený. Jde to poznat na tom, jak se vyjadřuje a s kým se baví. A jak se dalo očekávat, přistává ve skupince tří holek a dalších dvou kluků. Všechno dlouháni, ale kupodivu nedělají basket.

Nechápu proč mi tady každý říká šprt. Neučím se. Stačí mi dávat pozor na hodinách. Doma na učení stejně nemám čas, buď se hádám s otcem, nebo se starám o sestru, když máma není doma. S tou taky už teď moc nemluvím. Z asi tak 40% jsem na ni naštvaný taky...ale té nenávisti je víc pro otce, ten by sis zasloužil celý dort opovržení. Kdybych mohl, tak ho vyrazím z domu. Jenže bohužel ještě pořád nemám dost peněz na vlastní byt...a navíc je tady Natasha. O tu bych se sám starat nemohl a pomyšlení, že by tam sama zůstala s tím monstrem je až na omdlení.

Projdu okolo nějakých prváků, kolem dvou stolů s fotbálkem, kde se shromáždilo snad několik desítek holek jako včely okolo hnízda a pak zabočím do třídy se zelenými futry. Ještě tu nikdo není. Třídu zdobí jedna menší knihovna s pestrobarevnými knihami, dlouze tažená katedra u interaktivní tabule a čtyři podélné pásy lavic spojené boky.

Hodím taškou na jednu ze zadních lavic a vydám se ke knihám, stejně mám ještě víc jak 10 minut, než začne hodina. Přejedu bříšky prstů po papírových obalech knih, každé jsou jiné... některé potrhané, jiné voní novotou. Můj zrak se zastaví na jedné s čistě temným vzorem pavučiny. Zamračím se na zadní část knihy a bez dalšího čekání jí vytáhnu. Opravdu... pavučina.

'Ti druzí'
To mi zní jak začátek hororu. Otočím knihu na zadní stranu, kde obvykle bývá popis děje. Prázdno. Nic tam není. To je zvláštní, mělo by tady něco být. Vrátím se zrakem zpět na přebal. Ani název autora. To je až komický, kdo by vydával knihu bez podpisu autora?

"Ta je dobrá," ozve se neznámý hlas vedle mě. Cuknu sebou směrem od hlasu, jak se leknu a knihu dám v obraně před svůj obličej, přebalem čelem ke mně.

Kluk zhruba v mém věku, krásně řezaná brada, rovný a ne příliš dlouhý nos, na tváři ani stopa po jakémkoli poškození, obočí dokonale zarovnané, tmavé husté řasy, temně modré oči, jako dvě laguny a krátce střižené špinavě blonďaté vlasy, přičemž jeden pramen vlasů je nabarven na černo, ten mu zrovna v tuto chvíli překrývá pravé oko.

Bože, chyťte mě někdo, nebo začnu slintat, je to možné? Ten chlap je snad bůh krásy. Možná jsem do toho kostela vážně měl chodit. Mám se mu uklonit nebo...

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," řekne a v nervozitě si levou rukou začne škrábat zátylek, přičemž mu z ruky sjede rukáv trička a mně se naskytne pohled na krásně rýsované svaly na jeho paži. Jeho kůže je lehce snědá a na pohled jemná, jako andílská prdýlka. Tohle je snad poprvé, co mi v hlavě jedou sexuální myšlenky k člověku, kterého neznám ani minutu.

"N-Ne t-to je dobrý," v t u chvíli se moje tváře rozhodnou nabírat rudou barvu a že mě se stává prasátková pokladnička. Celá růžová a zamykající všechna potřebná slova, vyměňujíc je na koktající zvuky, které trošku připomínají páření tuleňů.

"Ale ta kniha je skvělá, četl jsem ji asi milionkrát." Opatrně natáhne ruku ke knize, kterou mám stále před obličejem, aby neviděl, jak jsem nervní a jak si koušu ret. Je to můj zlozvyk, koušu si buď ret a nebo nehty, když jsem v nervózní nebo trapné situaci. Chápu proč mám rád stmívání... miluju krev, už jsem si na moji totiž navykl. Ale romány a milostné příběhy mě nikdy jinak nebraly. V tomhle byly mnohem lepší upíří deníky. Stefan a Damon jsou prostě mojí hrdinové v zářivé zbroji.

"P-promiň, ale ty jsi?" Ozve se moje nesociální a totálně urážnická polovička. Musím být vážně hnusný na jediného člověka v této škole který na mě neječí buď 'ty šprte' a nebo 'ty buzno'?

"Ou, omlouvám se," podá mi ruku, že se až leknu, jestli mi nepřiletí mezi oči, "jsem Lukas," představí se. Jeho ruku příjmu, jemně zatřesu a řeknu svoje jméno na oplátku. Až teď si všimnu, že v pravém uchu má vyplněnou černou náušnici. Že bych přece jen měl šanci? A nebo jsem paranoidní a už si nalhávám i to, že láska na první pohled skutečně existuje.

"Nikdy jsem tě tu neviděl," jemně se usměju a knihu zcela nepozorovaně položím na lavici vedle mě. Překvapivě se mi to podaří bez toho, abych udělal hluk, shodil jí na zem, zakopl, hodil držku, uklouzl na banánu, udělal debilní obličej a dalších aktivit, které by mohly dokonale zkazit první dojem.

"Jo, vím. Jsem tady nový, budu teď ve tvé třídě."