Emotions kill too

•1•

Sammael

Celý život jsem vyrůstal v podsvětí. Bože...je to fakt díra. Ale, mohl bych vám vlastně říct, kdo jsem a ty hlouposti okolo. Takže, ano, jsem smrtka. Příběhy k nás frčely nejvíc, když ještě tak nejela věda. Teď, když je tam u vás nahoře tolik moderního vybavení, už je všem ukradený, jak vypadat smrtka...jestli vlkodlaci existují a jestli upírům fakt chutná krev.

Všechno se změnilo. A to i pro nás tady dole. Žiju už asi 300 let, ale nikdy jsem nezažil takovou nudu, jako posledních padesát. Když se lidé začínali vyvíjet tak rychle a postupně klesaly ty šílené války... všechno se rok nás uzavřelo. Protože najednou všichni démoni, vlkodlaci, čarodějky a tahleta havěť...se rozhodli odstěhovat na povrch a žít šťastně až do smrti.

Důvod proč já na povrch nemůžu? U svatého Lucifera, oni si tam nahoře zřídili policii na vyhledávání smrtek. Ano, jsme jako celebrity, akorát, že nás všichni nenávidí. Proto musím tvrdnout tady. S partou démonů, uslintanýma trolama a mým bratrem.

Smrtky nikdo rád nemá, protože jsme to my, kteří kradené životy a posíláme je na Boží soud, kde se rozhodne, jestli se z nich stanou démoni, nebo andělé. Jojo, ti si tam nahoře lítají a žádný problémy nemaj. Namachrovaní týpečci. Každopádně, je to nefér. My smrtky jsme si nevybrali, že chceme ukončovat životy. Ale všichni mají za to, že my si to užíváme.

Když jsem tohle slyšel, že všichni lidé, i nadpřirozené bytosti nás nesnáší, že jim bereme a zabíjíme blízké... chtělo se mi zvracet. Za to, že někdo umře, nebo že někdo spáchá sebevraždu a nebo též si nějakej blázen zrovna řekne, že někoho podřízne přece nemůžeme my! My máme za úkol jen ty duše dovést tam, kam patří. Ale vina je na nás.

Lidem je to samozřejmě jedno, na smrtky už skoro nikdo nevěří, ale nadpřirozený lid je větší osina v zadku, než kejakej démon, co si stěžuje na přebytečné horko. Takže...tohle jsem já. Kluk z malé rodiny, s pár přáteli a hordou otázek na lidi. Táta mě tam nechce pustit, kvůli nadpřirozeným. Je to nebezpečné. A s tím souhlasím, ale stejně tam chci. Protože přísahám Bohu, že jestli tady strávím další rok, začnu si říkat Ďábel a jdu do penze.

"Hej! Co tady tak sedíš? Máme oběd," slyším hlas svého bratra. Felix Black. Bratr, co se za svým dvojčetem nikdy nepodívá. Zajímá se jen sám o sebe a o to, jak tyhle najít nějaký holky. Žijeme tady v jedné malé vesničce, kde je naštěstí pro nás smrtek hodně. S ostatními druhy nadpřirozených bytostí, co se sem tam objeví v podsvětí, se moc nebavíme. Už víte proč.

Ale samozřejmě tu jsou výjimky, jako třeba moji dva přátelé. Valentýn Fell, syn boha lásky a bohyně krásy. A Egí, vlastně se jmenuje Agramon, ale dal jsem mu přezdívku, aby pokaždé, když na něj volám někdo nezaječel. Je to démon strachu. Dokáže se komukoli (i dalšímu démonovi) dostat do hlavy, zjistit jeho strach a pak ho proti němu použít. Když jsem to viděl naživo, ihned jsem věděl, že musí být můj kamarád.

Nemyslete si, že bych ho chtěl na obranu, to ani náhodou. Vlastně jsme se poznali naprosto náhodou. Zrovna se rval s otcem, když jsem je našel. Jeho otec byl a nejspíš i bude strašnej grázl. To, že je démon neznamená, že se musí pokoušet zabít vlastního syna. Pomohl jsem mu a on teď pomáhá mně. A pokud se ptáte, jak jsem poznal Valentýna...no... radši nemluvit. Nebyl to hezkej rok, to je jediné, co vám prozradím.

"No jo, už jdu," štěknu znuděně a stoupnu si na nohy. Ještě jednou se podívám z útesu, na kterém jsem seděl. Několik malých dětí si dole hraje. Jsou roztomilí. Pamatuju, když jsem byl já takhle malý, rodiče se o mě ještě starali... hráli jsme si, dokonce i s mým bratrem. Dokud se to celé nějak... nerozbilo. Úsměv se změní ve smutný výraz.

Zatnu pěsti. Chtěl bych ty časy zpět. Nic jsem nevěděl, byl jsem oproti dnešku hloupí a v nevědomosti, ale dnes bych za tu nevědomost byl rád. Ale, kdybych nevěděl to, co vím dnes, asi bych nikdy neučinil rozhodnutí, k jakému jsem se rozhodl.

~*~*~*~

"Páni, co ten pochmurnej výraz?" řekne hlas za mnou. Přes rameno se mi dívá Egí. Zní, ostatně jako vždy, že je mu to lhostejné, ale já vím, že není. Věřím mu víc než vlastní rodině.

"Ale, hádka s otcem." Vzpomenu si, jak jsem ani ne před půl hodinou vedl rozhovor o tom, že se chci podívat na povrch. Samozřejmě, že jsem dostal pohlavek a ještě si vyslechl poučný monolog o tom, jak bych se tam dokázal připravit o život během dvou minut. I smrtky mohou umřít, je to složité, ale jde to.

"Už zase?" zvedne jedno obočí a sedne se vedle mě na okraj útesu. Tenhle útes je jako jedna velká kniha vzpomínek. Zde jsem zachránil mého bratra před pádem, našel jsem tady Egího, ale taky jsem si tady už kolikratz vybrečel oči. "Povídej," postrčí mě a dloubne do mě trochu loktem.

Na chvíli se usměju, ale moc dlouho to netrvá, ani u něj. Oba zvážníme, když se místem rozlehne to ticho. Oba ovane studený vítr. Prý přichází až z lidských měst, jen jsem nikdy nepochopil, jak je možné, že se objevuje až tady.

"Snažil jsem se ho přemluvit, aby mě pustil nahoru," hlesnu s pohledem kamsi do jeskynní stěny s narudlou barvou. Myslím, že za tuhle horninu by lidé dali majlant, ale tady je zcela normální a více než běžná. Tolik se naše světy liší, chtěl bych poznat, jaké to je žít tam nahoře. Už jsem tam byl, jednou, když jsem byl malý, ale to je dávno.

"Nahoru? Jakože k normálům?" vyjeveně se na mě podívá. Takto tady říkáme lidem. Normálové. Myslím, že je to spíš nářečí, ale říká jim tady tak každý. Ani nevím, kdo to vymyslel, ale vsadím život na to, že to byl někdo, kdo sotva přišel jako démon a nevěděl co říct.

"A nepřemýšlel jsi nad tím někdy? Utéct a chvíli tam bydlet," vstanu a zadívám se do dálky. Opravdu bych tam chtěl žít. Potkat lidi. Chodit do lidské školy. Naučit se s telefonem a chodit nakupovat.

"Heh, jestli sis nevšiml, jsem démon... já tam chodím na prázdniny," řekne jako by nic a sedne si do tureckého sedu s rukama zkříženýma na prsou.

"Počkej vážně?" zvednu na něj podezíravě jedno obočí a udělám stejné gesto jako on. Chvíli na sebe jen zíráme a já čekám, jak odpoví. Je pravda, že se známe jen asi 3 roky a já se ho nikdy na rodinu a na to, kam tak často mizí. Jsou totiž doby, kdy ho třeba tři měsíce nevidím.

"A kam si myslíš, že mizím, když tady nejsem? Do šutrů se asi nevsákávám." Protočí očima a malinko se zasměje.

"Je pravda, že jsem se tě na tohle téma nikdy neptal."

"Hele," položí mi ruku na rameno, "ale ty víš, že tam nesmíš. Tvůj otec ví, proč tě tam nepouští. Při smrtky jsou to hrozné časy. Už ani tady nejste v bezpečí." Jde vidět, že teď se o mě vážně bojí. Rodiče mi nikdy o tom, co se tady a tam děje neříkají, se pokud je to opravdu tak zlé...tak kam půjdeme?

Podívám se odhodlaně na Engího. "Tak říkej."