Emotions kill too

•6•

Sammael

***

"Au," hlesnu, když se Engí dotkne mého nosu. Když mě praštil, otec zavřel dveře od domu, jako by ho to absolutně nezajímalo. Engí mě nenechal se ani rozkoukat a okamžitě mě táhl k němu domů. Posadil mě na postel a někam odběhl. Minimálně pět minut jsem slyšel, jak se v kuchyni hádá s jeho otcem. Neslyšel jsem přímo o čem, ale znělo to dost vážně.

"Drž," vyřkne, se stále naštvaným výrazem. Drží ho celou dobu, jako by to byla hra, čí obličej zůstane co nejdéle zkřiven. Když mi nos potře jakousi mastí a nalepí na něj náplast, odstoupí ode mě. Musím říct, že na to, jak je drobný, je nebezpečný a člověk, který je momentálně na místě jako já by si řekl, že je, v jeho přítomnosti, i v ohrožení.

Zkříží ruce na prsou. "Už ses uklidnil?" Zvedne na mě jedno obočí a celý jeho obličej se uvolní. Už má zase výraz jako obvykle, ten, kterému je všechno jedno. Jen párkrát jsem ho viděl se smát. A musím říct, že jeho úsměv je zatím nejhezčí, který jsem viděl.

"Byl jsem v klidu celou dobu," štěknu po něm a zvednu se na nohy. Jenomže to by nebyl on, kdyby mi nějak zase neublížil, takže mě okamžitě rukou zase strčí zpět na postel. "Hej-" Jsem zastaven pokynem jeho ruky, abych už nemluvil.

"Jsi hloupější než vypadáš Sammaeli," řekne klidně. Když si to tak vezmu, ono není snadné ho vytočit, ale když se tak už stane, je velmi jednoduché ho nasírat dál a dál. Potom jde pouze o to, kdo tu hádku vyhraje. A protože znám Engího, hádky nikdo jiný než on vyhrávat nemůže.

"Co tě k tomu zase vede, nic nevíš! Nevíš co prožívám, nevíš, co mi ti dva všechno udělali!"

V tu chvíli se všechno děje zrychleně. Jsem jím položen na záda, přičemž mi nad hlavou chytne ruce a koleny mi drží boky, abych mu neutekl. Druhou rukou se přidržuje těsně u mojí hlavy. Dívá se na mě zeshora, vidím, jak mu jeho oči postupně začínají rudnout. O tomhle už vím dlouho, ale nikdy jsem to neviděl na vlastní oči. Když se démon nějakým způsobem naštve tak moc, že mu začnou rudnout oči, znamená to, že pomalu ztrácí kontrolu nad tím, co dělají. Jejich vnitřní démon, který řídí jejich moc si bere kontrolu nad jejich tělem.

V tu chvíli cítím, jak jsem oproti němu malý a bezmocný. Jako slabý brouk, co jde jednoduše a rychle zašlápnout.

"Ty nic nevíš! Nic jsi nezažil! Jsi mládě, co je jen slepé a neváží si blízkých. Byl jsem stejný, neboj se, vím o čem mluvím. Ale ty jsi ještě nic natolik neposral holoubku, to mi věř. Jestli někdo něco podělal, tak jsem to já!"

Když dokončí větu, několikrát po sobě zamrká a já vidím, jak se ta silná, světlá rudá ztrácí. Celá grimasa v jeho obličeji se mění z šíleně naštvané a děsivé na zmatenou a pak bolestnou.

"Promiň, já nevím co to do mě vjelo..." Říká, přičemž se snaží ze mě slézt. Ale já, hned jak mi pustí ruce, startuji a silně mu obmotávám ruce kolem pasu. Tím si ho zároveň přišpendlím víc k sobě, takže mi nemůže utéct. Nebo...respektive, on by mohly kdyby chtěl, tak ho neudržím, ani náhodou. Ale momentálně je na to moc slabý.

"To je dobrý, pššš...." Snažím se ho uklidnit. Pokud jsem na něco dobrý, tak plyšáček na objímání. Mám to z jednoho nejmenovaného vztahu s jedním nejmenovaným člověkem.

"Omlouvám s-" Jeho proslov je zastaven vrznutím dveří, jak je někdo dokořán otevřel. Bože, čekal bych kohokoli, ale...pro naši smůlu se mezi dveřmi tyčí vysoký blonďák s diamantově modrýma očima.

Nejdříve se pozastaví nad tím, co se vlastně děje a co zmeškal, že nic neví, ale pak se mu na obličeji objeví ten zvědavě perverzní výraz, opře se o futra dveří a zapíská. "Páni, mohli jste mi říct, že na to vlítnete tak rychle, mohl jsem se přidat."

S Engím se na sebe podíváme a co nejrychleji ze sebe slezeme. Já si hned zároveň stoupnu. "Chápeš to špatně," řeknu klidně. S Engím jsem nikdy nic neměl a ani mít nechci. Je to snad můj nejlepší kamarád, pomůže, minimálně víc jak ten šašek ve dveřích.

Obrátím se na červenovláska, co sedí na posteli. A ten pohled, co jsem viděl si budu pamatovat dlouho. Poprvé za celou dobu, co se známe jsem ho zrovna teď spatřil se červenat. S odvráceným pohledem, se slzami na krajíčku a rukou na ústech, aby bylo co nejmíň vidět jeho rudých tváří.

Skoro hned se otočím a sebevědomě rychlým krokem jdu směrem ven z domku, cestou beru za ruku i Valentýna a táhnu ho sebou pryč. Zastavím se až zhruba deset metrů před Engího domem. Otočím se na něj a zkřížím ruce na prsou.

"Tak mluv, kvůli něčemu jsi přišel," řeknu to s jistou arogancí, ale když se ten jeho úšklebek ztratí, je mi jasné, že se stalo něco moc zlého.

Postupně si společně sedáme na zem, v tureckém sedu naproti sobě a s propletenými prsty. Říká mi klidným hlasem, jak to táta vyhodil z domu, jak si postupně každým dnem uvědomoval, co dělá špatně, akorát to nedal znát, protože se bál, že bychom mu s Engím nevěřili. Že s tím, jak se chová ze sebe dělá naprostého idiota, ale potřebuje chvíli, aby se z toho vzpamatoval. A nakonec přejde k tomu, jak jsme byli spolu...

"Vím, že jsem nebyl nejlepší kluk pod Sluncem, ale...ten den, jak jsi na mě zakřičel, že odcházíš, jsem si uvědomil, že jsem to dělal jen protože jsem si nedokázal přiznat, jak moc jsem tě miloval." Smutně se na mě usměje, nejspíš musí být šíleně nervózní, jde to poznat, klepou se mu zápěstí.

"Už bych byl dávno pryč, kdybych tě nemiloval taky ty trubko." Zasměju se a nahnu k němu hlavu. Tenhle rozhovor jsem potřeboval. My dva jsme se rozešli špatně a navíc to jako rozchod vůbec neznělo. Sice jsem ani něj zakřičel, že odcházím, ale ještě ten den jsem se v noci vrátil a on mi dal trest, asi si každý dokáže představit, jaká forma trestu to byla. Vlastně jsem se vrátil jen protože jsem se chtěl normálně rozejít, ale z jeho strany tohle nefungovalo. A ten den jsem prostě zmizel, našel mě až o dva roky později, když jsem už znal i Engího a tak pochopily, že už je prostě konec.

Téměř okamžitě naše rty spojí a tím oba dva víme, že jsme se tentokrát... rozešli v dobrém a od teď už žádné podrazy, žádné lži a na tu minulost můžeme jednou pro vždy zapomenout.

"Takže přátelé?" optám se, když se odpojíme. Val hned kývne a s úsměvem mě rychle obejme.

"Bude mi to chybět, byla to zábava, ale...chtěl bych lásku na ten zbytek věčnosti, který mi zbývá," uchechtne se a jeho pohled zabloudí k Engího domu. Když se otočím také, vidím, jak se mihnul závěs. Pozoroval nás.

"Uděláš pro mě něco?" Zeptá se mě, když s neutrálním výrazem zírá na okno, kde se pohnul závěs. "Určitě," odvětím. Obrátí na mě pohled. "Nic z tohohle mu neříkej, chci, aby mi to řekl sám." Vydechnu všechen vzduch, zvednu se a zadívám se do dálky, kde je jen temno. "Dobře."