Emotions kill too

•4•

Isaac

Okamžitě, jak se mě jeho ruka dotkne, tak se snažím ji zase sundat. Tržní sebou, ale stisk nepovolí, ba naopak se ještě zhorší. Už bych kňučel, ale nechci vyluzovat zbytečně moc zvuků a přivolat mojí malou sestřičku. Zamračím se s nenávistí v očích na otce. "Co po mě ksakru chceš," zašeptám spíš jako oznamovací větu, než jako otázku, která byla směřována.

Otec se nechutně ušklíbne a skrčí obočí víc k sobě, takže se mu na čele vytvoří pár vrásek. Za ruku si mě přitáhne k sobě a chytí mi i tu druhou. Jsem uvězněný u člověka, kterého nesnáším více, jak politiku. Bezva. Protočil bych očima, jenže jsem moc zaměstnaný tím, jak mi pomalu drtí ruce.

"Chci jen vychovat spratka, který z tebe vyrostl," řekne tichým hlasem, jako by snad obchodoval s tím, že bude potichu, jestli budu souhlasit. Pardon pane, ale na laškování se staršíma nejsem. Zamračím se na něj, jako to dělám už hezkých pár let. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se na něj naposledy smál. Možná, když jsem byl malý a on mi dělal palačinky....jo krásná vzpomínka, ale zpět na zem.

"Na to už je deset let pozdě," okřiknu ho, ale stále šeptem. Rukama ještě jednou trhnu a tentokrát se mi to podaří a jsem volný. Otočím se a zvednu ze země spadlou hliníkově šedou pánev. Nejradši bych ji po něm hodil a nebo mu jí rovnou fláknul po ksichtu, ale to by bylo ještě víc hluku a navíc bych do školy šel s fialovým okem, jak by mi to vrátil.

I přes to, že na mě nesahá tak často, jako na mámu, tak jsem sem tam dostal. Někdy pohlavek, někdy facka...no a jednou dokonce pěstí do oka. Byl to den, kdy jsem poprvé na vysvědčení dostal trojku. Byl jsem v osmé třídě a ještě k tomu za to nemohl já. Bude to znít, šlo že se vymlouvám z něčeho, co jsem ve skutečnosti opravdu udělal, jak to dělá spousta puberťáků, jenže ta učitelka já mě byla zasedlá od šestý třídy.

"Poslyš kluku," začne, když si to mířím k lednici, "zahráváš si s ohněm." Varuje, ale mně to spíš přijde, jako levné řeči. Víc už mi zkazit život nemůže, i když... musím říct, že někdy je vynalézavější než vypadá. Možná jsem měl být jako každá depresivní třináctka a skočit z mostu, nebo se udusit práškama... jenomže, tady byla Natasha. Nemohl jsem ji tady nechat a musel jsem za nás oba být silný princ v zářivé zbroji.

Nijak na jeho větu nereaguji a připravuji směs na palačinky do větší mísy. Otec pouze zavrčí, nad tím, jak to dokonale ignoruju. Přímo cítím, jak se v něm vaří voda a jak rychle mrká ze vzteku. Znám to už nazpaměť. Vždy to začíná řečmi, když mu na to člověk něco řekne...jde to podle toho, co to bylo za argument, jenže pokud neodpovídá, začíná peklo. Nejdříve silný a slyšitelný, až moc rychlý dech. Otevírání nozdrů, jako kůň. Zkrčení obočí. Zatnutí pěstí. A jako poslední naprostý výbuch, který končí buď řevem a dalším procesem vzteku a nebo rvačkou.

Já osobně jsem se s ním ještě nepopral. Nikdy jsem se mu nebránil. Přišlo mi to nesmyslné. Akorát bych to zhoršil a nedej bože, aby nás při tom viděla Nat. To bych si mohl jít rovnou balit kufry a čekat, až si za mnou dojde pokecat Lucifer. Bože, už jsem jak ty starý báby, povídačky, vúdú, panenky a domácí porody... bože bože... měl bych vážně přestat přemýšlet, koukej, kam se jinak dostávám.

V tu chvíli zabzučí telefon a díky pro mě, je to otcův hovor. Hned se jeho naštvání přestane projevovat a on znuděně protočí očima. Vidím mu v očích ten smutek z toho, jak si na mě nemohl otevřít hubu a vynadat mi. Stoprocentně, že mu v hlavě šrotovaly ty přednášky. Ani neví, jak rád vidím ten jeho zklamaný pohled. Musím říct, že to ráno mi nic jiného takhle zpříjemnit nemohlo.

~*~*~*~*~

"A tak tam žili... šťastně až do smrti," dořeknu poslední slova dětské knížky, kterou Natashi čtu už asi tak po desáté. Miluje příběhy se šťastným koncem. Bože, jak já se netěším na to, až dospěje a zjistí, že to není tak zcela pravda. Až zjistí, že všechny příběhy šťastně nekončí a že pro každého ten princ nečeká. Přál bych si, aby byla pořád takhle maličká a šťastná. Plná údivu z nových věcí a toužící po dětských knížkách.

"A proč ten princ tu princeznu vysvobodil?" ptá se skoro hned, jak dozní tón mého hlasu. A je to tady, série otázek, na které si musím připravit mozkové buňky, abych mohl srozumitelně a nějak pohádkově odpovědět. Série odpovědí musí být vždy jiné a originální, tohle je snad těžší než všechny světové přijímací testy na gymnázia.

"Protože to byla jeho pravá láska," odvětím s úsměvem a poposunu si brýle na nosu. Na čtení mám vždy brýle. Jsem bohužel... krátkozraký. Já vím, pro člověka v mém věku je to zvláštní, ale stává se. Začalo se to objevovat okolo třináctého roku. A cítím, jak se to zhoršuje. Ale doufám, že to ještě chvíli vydrží, abych si do školy nemusel na čtení v učebnici brát pomocné brýle. Bylo by to trapný. O několik posměšků víc.

"A jak to poznal?"

Malinko se rozesměju a zaklapnu knihu. Holčička si na mě sedne taky aby se mi dívala přímo do očí a zároveň, abych jí nemohl utéct. Ví, že teď tu knihu půjdu uklidit, řeknu jí ta uspávací slova, co jí říkám už pět let a pak zhasnu lampičku.

"Nejspíš to cítil, tady," ukážu jí na srdíčko. "Láska je něco, co potká každého člověka. Pro každého tam někde v dálce nebo v blízku čeká pravá láska."

Nejdříve se na mě malinko zamračí, nakrčí nos, což dělá vždy když nad něčím přemýšlí a nakonec se usměje a kývne. "Já už vím, kdo je můj princ." Radostně vyskočí na nohy, až mi málem pošlape břicho. Myslím, že tohle by moje játra nepřežila.

Uchechtnu se nad její roztomilostí a shodím ji zpět, tak aby seděla. "To přece nemůžeš vědět," rozesměju se.

"Ale jojo," řekne a zkříží ruce na prsou. Musím uznat, že když se urazí, tak je snad roztomilejší než když má v puse dvě palačinky a snaží se je narvat do úst zároveň. Jak jsem si ji mohl zasloužit?

"Tak povídej ty vševědoucí." Povzbuzuji ji.

"Jsi to přece ty bratříčku," lehne si mi na hruď a ručičkami si podepře bradu. Usměje se a zavře u toho oči. Má narůžovělé tvářičky z toho, jak je tady teplo. Dlouhé pyžamo jí dělá nohy delší než doopravdy jsou a rozcuchané zlatavé vlásky přidávají na té malé nevinnosti.

"Mám tě moooc moooc ráda, vždy ti pro mě jsi a staráš se o mě," vysvětluje hned její předchozí tvrzení. Div nepuknu smíchem, když ta slova řekne.

"Víš... všechna láska není stejná. Já tě mám také moc moc moc rád, ale... tvůj princ v zlatavé zbroji bude někdo jiný. A až ho najdeš... ucítíš to, to ti slibuji."

Holčička se zamyslí a úsměv jí na chvíli upadne. "A kde je tvůj princ bratříčku?" Optá se bez úsměvu s vážným výrazem. Ona někdy umí nahánět hrůzu, obzvlášť, když dojdou sušenky.

"Víš... já nemůžu mít prince, ale princeznu ano." Je krásné, jak ještě neví, co je to zlomené srdce, co je to orientace a láska. Bože, prosím, ať jí nikdo nezlomí srdce. Ona si to nezaslouží. Pokud by se jí to stalo, obávám se, že už by nikdy víc nebyla tak nevinná, bez toho zlého v sobě. Očištěná od všeho zlého.

"A proč ne prince?" Zase si stojí za svým.

Usměju se. "O tomhle si povídáme jindy ty trdlo moje." Vstávám a zhasínám malou lampičku stojící na nosním stolku u postýlky s motýlky po stranách. "Budu tě chránit Nat, moje sestřičko...ty moje hvězdo, co mi osvětluje cestu plnou tmy, budu tvůj princ v zářivé zbroji, když budeš potřebovat a budu tě milovat, jako princ miluje princeznu."