Emotions kill too

•5•

Sammael

U stolu, kde sedím já, brácha, mamka a táta, je dnes skoro až podezřelé ticho. Obvykle máma říká, jak to šlo v práci a jak jí táta ohromě pomáhal. Divím se, že oni sami svým lžím ještě nezačali věřit, protože jestli jim něco fakt jde, tak klamat o tom, jak skvěle se na povrchu měli.

Je to sice nebezpečné, ale do práce se chodit musí, protože... vlastně nevím, co by se stalo, kdyby nebyly smrtky. Kam by ty duše šly? To nejspíš nikdo neví a taky nad tím nikdo nepřemýšlí. Hlavně, že si všichni dokáží vymyslet příběh o tom, jak smrtka zabila člověka, na kterém někomu záleželo.

"Tak," začnu celkem 'originálně' konverzaci s velkou pomlčkou, než se na mě všechny oči podívají. "Jak bylo v práci?" dokončím větu. Čekajíc odpověď stále víc a víc začínám litovat toho, že jsem tu pusu vůbec otevřel. Všichni se na sebe postupně podívají, mamka s překvapeným až vyděšeným pohledem, táta se skoro naštvaným, ale spíše nepřístupným pohledem a bratr jako vždy, je mu všechno jedno.

Matka vydechne. "Ale dobře."

Tohle je vážně, jak u blbých na dvorku. Už si nazpaměť pamatuji všechny neoriginálně protivné a naoko výchovné odpovědi, co mi dali máma s tátou, když jsem se ptal na svět nahoře. Když odpoví něco jako 'bylo to skvelý' tak je jasné, že se něco nehorázně posralo a nejspíš někoho zatkli. Když je to něco typu 'co ty se pořád tak zajímáš' tak se někde dlouhodobě schovávali a neradi na to pamatují. A pak je tady 'ale dobře' nechce se jim o tom mluvit, takže se nejspíše k práci ani nedostali.

"No to je fakt skvělý," štěknu, aniž bych si uvědomil, že jsem si právě asi pokazil těch pár let, co s nima žiju v míru. Skoro okamžitě otec práskne do stolu, až mi poskočí voda ve sklenici. Otočím hlavu k otci, který už vypadá, jako sopka před výbuchem.

"Už jsme ti snad kolikrát s maminkou říkali, že-"

"Jo, říkali jste... bláboly. Naprostý nesmysly. To mi neříkejte, že se sami dokážete poslouchat, vždyť," dojdou mi slova. Když vidím, jak i bratr začal dávat pozor a kouká na mě a ne do talíře...v hrdlu se mi udělá sucho a po celých zádech mráz. Mám z nich strach? Vždyť je to rodina, proč?

Táta si stoupne na nohy, obejde stůl a přijde až ke mně. Chvíli na sebe jen tak zíráme, já s obavami a on se vztekem. V tu chvíli mě chytne za triko a táhne mě ven. Vyhodí mě před dveře. "To je naposledy, co sis na mě otevřel hubu, je to to jasný?"

Podepřu se loktem, abych na něj viděl. Je tma, ale přesto je tady vždy mírné světlo. Dívám se mu naštvaně do tmavých očí. To je snad poprvé, co není klidný jako obvykle. Kdybych ho neznal, tak se ho možná i bojím, ale v tuto situaci, to jak mě hodil jen podněcuje moje naštvání a nenávist.

"Tak pardon, že jsem jednou za těch 300 let, co tady s váma přežívám pod šutrem, nedělal mrtvýho brouka." Sedám si. Svěží vítr, co mě vždy tak uklidňoval a házel do světa představivosti, je teď jen další věc, co mě tady dole neskutečně sere. Ztrácím kontrolu nad mým vztekem, který se ve mně hromadil několik desítek let. A jak jde vidět, tak i v otci se teď pořádně vaří voda.

"Dost," řekne hlas za námi. Pevný jako skála a odhodlaný zakročit. Ten sebevědomý hlas bych poznal vždy. Jen se lehce a opatrně otočím. Usměju se na mého kamaráda, který propaluje mého otce pohledem. Přišel mi na pomoc. Vždy všechno slyší, je to jedna z jeho nejlepšího vlastností. Vždy a všude, všechno slyší i vidí.

Pomalu ke mně natáhne ruku, aby mi pomohl vstát. Neváhám a hned se k němu natahuji s úlevou, že tahle hádka bude pokračovat až někdy jindy. Ne že bych na to měl někdy náladu, s rodinou a vlastně ani s přáteli by se neměl nikdo hádat, ale celé to jejich divadlo už bylo přes čáru.

V tu chvíli se na mě podívá a než stihnu zareagovat, mám jeho botu na obličeji. Ze sedu spadnu zpět do lehu na záda, držíc si nos, ve kterém při mojí cestě k zemi pěkně křuplo (...)

Tato značka ohlašuje, že příští díl bude hned navazovat na tento. Takže pohled Isaaca čekejte až přespříště.

Loučím se, 🍍