ALVENTA: Vcítěné tajemství I. ✓

17. kapitola: Jednání

POHLED THORA:

Přemístil jsem se k sobě do komnat, kde jsem se vyzul v šatníku a šel si sednout na gauč. Šokem jsem zalapal po dechu a nadzvedl se na rukou, protože jakmile se mé pozadí dotklo povrchu, měl jsem pocit, jako by mi tam někdo zažehl plamen.

„A kurva." Zaklel jsem sám pro sebe. Jestli mě takhle uvidí na poradě, okamžitě jim všem dojde, co jsem v noci praktikoval. Nemohl jsem se ale zbavit dojmu, že to byla ta nejlepší noc v celém mém zuboženém životě.

Ozvalo se zaklepání na dveře a já hbitě vstal, aby ten, co sem má namířeno nemusel rozpoznávat mé myšlenky kvůli výrazu, kterým bych se na dotyčného díval. Bál jsem se, že je to otec nebo sestra, ale stejně jsem se přinutil zůstat naprosto klidný, ačkoli musím uznat, že mě zadek ještě dost bolí a určitě se na něj pár dní pořádně neposadím.

Klaply panty, zaskřípal zámek a dveře se rozrazily. Úlevně jsem vydechl, když se mi naskytl pohled na smějícího se Rayla.

„No to je dost, že jsi zpátky. Byl jsem tu už před hodinou." Obvinil mě a přešel do mé těsné blízkosti. „Tak co, jak to dopadlo se Skitzem?" šibalsky mrkl a já slyšitelně polkl. To po mě jako chce, abych mu to popisoval? Hodil jsem po něm zamračení a on hned pochopil. „No fajn, nebudu se ptát. Je to přece jenom tvoje věc." Nehodlal jsem se k tomu vyjadřovat a jen vyčkával, co řekne dál. Najednou se ale neměl ke slovu a jen si mě prohlížel. On se prostě nepřestane ptát, dokud to ze mě nevytáhne, moc dobře ho znám.

„Není to jedno?" pozvedl jsem pobaveně obočí a sledoval, jak Rayl nejistě přešlápl z nohy na nohu. „Nevím, co bych ti měl říkat, prakticky se nic moc nestalo." Jasně, vůbec nic. Možná až na to, že jsem včera měl sex – s klukem! Co je ale nejdivnější, měl jsem nutkání v tomhle vztahu pokračovat i přes to, že by to otec zjistil. Nikdy jsem si nedovolil otci odporovat, ale pokud jde o můj život? Hm, je to snad má věc ne?

„No dobře, však já už se neptám. Teď dělej. Oblíkni se do těch svejch schůzovskejch hadrů a jdeme. Jednání nám začíná za necelou půl hodinu a ty vypadáš..."

„Ano, ano, přesně vím, jak vypadám. Díky za upozornění." Došel jsem si do šatníku a opravdu doufal, že není vidět, jak moc těžké je pro mě v tuto chvíli normálně chodit. Neuspěchaně jsem ze sebe stáhl kalhoty a neslyšně sykl, když jsem si je přetahoval přes hýždě. Stejně jsem naložil i s trikem a všechno hodil do koše na prádlo, který stál u šatní skříně.

„Jo a jen abys věděl..." objevil se Rayl ve dveřích, kouknul na mě a pak se naplno rozchechtal. Pozvedl jsem obočí. On na mě snad něco poznal? Vždyť chodím docela normálně! Ne ale vážně, jestli to poznal Rayl, může to poznat opravdu kdokoli na poradě. Co budu ksakru dělat?

„C-co je?" můj kamarád se stále pohihňával, zatímco za mnou došel a dotkl se několika určitých bodů na mých zádech. U nějakých jsem jen zalapal po dechu, u jiných sykl a u dvou na rameni a lopatce se doslova rozvzlykal. Zděsil jsem se a podíval se na Rayla nevinným pohledem, načež se můj rádce začal smát ještě víc. Bože, já opravdu budu plakat.

„Ehm... ‚Nevím, co bych ti měl říkat, prakticky se nic moc nestalo'." Zopakoval mi mou vlastní větu a já zrudl jako rajče. Snad nikdy jsem se tak nestyděl a neměl nutkání utéct někam hodně daleko od hradu. „Hele, to nic není, jsou to jen..." zašklebil se a já se zamračil. „kousance." To už se zase naplno smál.

„No a co?!" řekl jsem nevrle. Uteču, uteču daleko, uteču až za hranice Qarwexu někam na Luricu(26) a budu žít s vlkodlaky. Já tady vážně nezůstanu, jestli bude Rayl i nadále takto mluvit o mém osobním životě. Já se do toho jeho taky nepletu, tak proč by se on měl plést do mého a poučovat mě?