ALVENTA: Vcítěné tajemství I. ✓

7. kapitola: Vyostřování

POHLED SKITZE:

Nemohl jsem uvěřit tomu, jak hloupě jsem se zachoval. Jak jsem mohl Thora líbat, aniž bych věděl, co vlastně dělám? Bylo to, jako by mi to někdo přikazoval a nutil mé tělo k spolupráci. Ach ano – proč jsem se pro Alventa vzrušil kvůli jeho hlasu? To bylo o dost trapnější než cokoli, co se mi zatím stalo. Proč jsem to udělal? Pohřbil jsem tím všechny plány na spojenectví, které jsem s tímto králem chtěl sjednat. Nevím, co se stalo a opravdu mě to děsí.

Nikdy dřív jsem kluka nepolíbil. Dostal jsem maximálně pár polibků od svých bývalých holek (spíše děvek). V životě jsem nepřemýšlel o tom, že bych mohl být gay, ale jak to tak vypadá, tento Qarwexan mě zaujal natolik, že jsem byl schopen kvůli tomu všemu, co se tu před chvílí stalo ohrozit naše spojenectví. Nemám tušení, co na něm vidím, nebo proč mi připadá přitažlivý, ale je to tak – tohle je první kluk, který mě zaujal a první, o kterém jsem chvilkami (zatímco jsem ho líbal) přemýšlel jako o svém možném budoucím příteli. Je to tak absurdní, až mě to leká. Samotná představa toho, že bych se zamiloval do kluka, není nijak hrozivá – tady u nás to moc upírů neřeší a nejsou vůči homosexuálům nenávistní. Tací se ale také najdou. Možná bych si mohl Thora nějak získat nebo...

„Dělej!" zakřičel na mě a jeho hlava se objevila ve dveřích. „Jestli si myslíš, že tě tady nechám samotnýho, tak se šeredně pleteš!" Znovu jsem se nepohodlně zavrtěl – ten jeho hlas je tak překrásný, že jen ho slyšet mě rozdráždí do takové míry, že bych po něm nejraději skočil. Musím se ale ovládnout nebo zavolá stráže a ti mě nějakým hrozivým způsobem zpacifikují.

Podíval jsem se na něj a v tu chvíli ucítil ve svém rozkroku mírné trhnutí (11), díky kterému jsem se svezl na podlahu. Thor pozvedl v otázce jedno obočí a váhavě ke mně přišel. „Jsi..."

„V pořádku." Na tohle nejsem zvyklý. Prosím, ať nemluví nebo ho přímo tady a teď ojedu. Snažil jsem se vstát, ale bodání a štípání, kterým mě zahrnoval můj vlastní klín, neustalo.

„Potřebuješ pomoct?" och ano, potřebuju. S těžkostí jsem se pokoušel vstát, ale nešlo to. Nemohl jsem se hýbat. „Pojď sem." Řekl nepřesvědčivě a podepřel mě. Jeho tělo sálalo teplem a předávalo horkost i do mé vlastní kůže. Nemohl jsem po něm ale vyjet – nechtěl jsem mu ublížit.

Pomalu mě zvedl ze země a já ho chytil kolem pasu, abych získal lepší oporu. To ho nejspíš vylekalo, protože vmžiku ode mě zase uskočil – tentokrát jsem se ale udržel na nohou. Zatřásl jsem hlavou, aby se mi svět přestal točit a pomalu ze sebe sundat kabát, který jsem si následně obmotal kolem pasu.

„C-co to děláš?" zeptal se mě vyjukaným hlasem.

„Nechci, aby byl ten můj problém vidět jasné?" řekl jsem zkráceně a on se svraštělým obočím přikývl.

„Neb-nebylo by lepší..." výborně, to mi ještě chybělo. Teď začne být znova nervózní!

„Co?"

„No, zbavit se toho." Viděl jsem, jak se mu posunul ohryzek, když hlasitě polkl, ale rozhodl jsem se, si toho nevšímat. On měl na mysli, ať se té erekce zbavím? To teda ne, ne tady.

„Zvládnu to. Zmizí to." Namítl jsem a nejistými kroky se vydal k šatníku, kde jsem vylovil své černé zetry a obul si je. Zavázal jsem si na nich prusty a s námahou došel ke dveřím.

„Sejdeš schody?" hlava se mi díkybohu už přestala točit, takže jsem začal malinko racionálněji myslet a dokázal se soustředit. Neodpověděl jsem mu a raději se ho rozhodl ani moc neposlouchat – ten jeho hlas! Chrr!