ALVENTA: Vcítěné tajemství I. ✓

20. kapitola: Přiznání

POHLED THORA:

Vyzul jsem si boty u postele a lehl si. Byl jsem tak utahaný, že jsem se ani neobtěžoval s převlékáním. Stejně na tom byl i Skitz, který se ani nevysvlékl z trička a těch upnutých džínů.

„Ehm, připadám ti opilý?" rozsvítím lampičku vedle manželské postele. Proč manželské, když jsem nikdy v životě s nikým nespal? Je to pohodlnější a lepší na převalování.

„Ne." Řekne jednoduše a přisune se ke mně tak, aby ležel na mém hrudníku. Neplánovaně mu zapletu prsty do vlasů a pousměju se. Připadám si zvláštně, ale tak nějak hezky zvláštně. Cítím, že tohle je správné. Když jsme spolu zpívali (Skitz trochu falešně, ale to nevadí), bylo mezi námi jiskření, které mě povzbuzovalo se přestat strachovat o vlastní příčetnost. Věřil jsem, že kdyby se mi něco stalo, Skitz mě zachytí – stejně jako v bodech písničky.

Když jsme tančili (což jsem zase neuměl moc já), naše pohyby se i přes mou nezkušenost synchronizovaly a já se cítil unášený někam daleko do neznáma – krásného neznáma. Tenhle večer bych si nikdy dostatečně neužil, kdyby s námi nešel Skitz a i když se mi to těžko přiznává, mám s ním vztah, jaký jsem ještě nikdy s nikým neměl. Je to šílené, ale asi... já nevím. Miluji ho? On je ztělesněním všeho, co jsem toužil najít v osobě, kterou bych kdy mohl milovat. Proč je tak složité lásku opětovat?

„O čem to Rayl mluvil?" zeptal se Skitz a mě to probralo z přemýšlení a probírání se jeho kadeřemi.

„No, o Meuteské šestce. Je velký fanoušek, možná i trochu fanatik. Mluví o tom, i když není opilý, ale teď to z něj asi prostě vyletělo." Vysvětlil jsem mu.

„Chápu." Řekl a zvedl ke mně hlavu. „Hm, nemůže sem k tobě do komnat někdo přijít?" optal se a já zavrtěl hlavou.

„Ne, chodí sem jenom Rayl. Otec mi jen volá a nikdo jiný si nic takového nedovolí. Ovšem kromě mé sestry, ale ta by teď měla být v Soraxii." Skitz pozvedl v otázce jedno tmavě zbarvené obočí. „Máme tam společnou nevlastní sestru Suezine Maintesovou." To jak se zdálo Skitze překvapilo, protože se posadil a díval se na mě, jako bych spadl ze Země.

„Suezine Maintesová je ta princezna ne?" přikývl jsem. „Ale, vždyť tu má přece královna Laiva s králem Talasem." znovu se zeptal a až pak se zatvářil, jako by mu to konečně docvaklo. „Ty jsi syn Laivy a Oplera, tudíž je Talas něco jako tvůj nevlastní otec? Otčím?" zamračil jsem se.

„Nestýkám se s rodinou své matky." Odsekl jsem. „Nenávidím ji." Přiznal jsem mu a on vypadal, že se znovu začne vyptávat. „Nechce se mi o tom mluvit. A už vůbec ne s tebou." Skitz sklopil hlavu a vypadal smutně. Proč mu to ale nechci říct? Stejně to ví snad celý Qarwex.

„Taky ti řeknu tajemství. Řeknu ti něco, co vím jen já, mí rodiče a Vintr." Řekl. „Tajemství za tajemství. Upřímnost za upřímnost, dobře?" váhavě jsem pokrčil rameny a opřel se o pelest. To k němu není fér! Proč mu neřeknu, že to stejně není tajemství?

„Opler s Laivou už spolu delší dobu měli uzavřený svazek a máma pak otěhotněla. Když jsme se se Seivou narodili, něco se stalo a ona se s tátou rozvedla. Nechtěla nás a o rok později se oženila znovu, tentokrát se Soraxkým králem Talasem Maintesem, s kterým později měla Suezine. Seiva jí to odpustila a chodí za Suezine na Sorax, protože ji chce poznat. Já nechci mít s Laivou nic společného a s Talasem už vůbec ne, protože moc dobře vím, že to co udělali je příšernost. Mé dvojče to ale vidí jen jako škobrtnutí." Po tomto proslovu nastala chvilka ticha.

„Seiva, ta tvoje sestra... vy jste dvojčata?" souhlasně jsem zabručel. „A je ti nějak podobná?" zeptá se mě.

„Jo, docela i jo." Odpovím mu stroze. „Má dlouhé hnědé vlasy a stejně modré oči jako mám já. Jinak je ale povahově úplně jiná. Ona je spíš trochu jako Rayl. Ráda se předvádí, čímž je mým pravým opakem." Skitz se usmál.