ALVENTA: Vcítěné tajemství I. ✓

22. kapitola: Svěřování a vzájemná důvěra

POHLED THORA:

Oblečený, opláchnutý a se svěžím dechem díky žvýkačce, jsem se rozešel směrem ke komnatám mého rádce a rázným pohybem ruky zaklepal na dveře, které se po chvilce otevřely. Rayl přes sebe soukal kabát a pokoušel se udržet vlasy ve stálém tvaru – moc mu to nešlo.

„Do prdele!" zaklel, když se mu cíp kabátu zasekl o dveře. Cuknul s ním, díky čemuž mu polovina zůstala viset na klice a horní polovina se mu rýsovala na ramenou. Vyprskl jsem smíchy, protože opravdu nevěřím tomu, že někdo může být až tak neschopný – chudáček Rayl. „Do prdele." Zopakoval a strhnul roztrženou látku ze dveří. „Jdu si vzít jinej, počkej na mě prosím." Jak řekl, tak učinil a my vyrazili na schůzi.

„Skitz mi pro tebe něco dal, prý ti to dodá energii." Podal jsem mu bonbon a on ho s nechutí snědl.

„Fuj, to je kyselý." Postěžoval si.

„Za kocovinu si můžeš sám, já to do tebe nenalejval." Než jsme dorazili do Hlavní síně, Rayl byl naplno vzhůru a dokonce se i obvykle culil – tím svým zářivým zuby odkrývajícím úsměvem.

---

Celý den byl jako vždycky nudný – schůze, porady, vyplňování nedůležitých papírů, povzdechy o tom, jak nesnáším svůj život... Ano, naprosto normální koloběh mého každodenního života. Do všeho toho blázince jsem se stihl ještě najíst, nasvačit a teď jsem si v komnatách dopřával konečný klidný večer u své večeře, kterou tvořil zeleninový salát s nálevkou napěněné krvavé smetany – mňamka.

Převlékl jsem se do tmavě šedých tepláků, černého trička a černých zetrů – můj styl je vážně otřesný. Nikdy nebudu jako Rayl. Nikdy se nebudu umět moderně oblékat a vždycky si budu připadat jako šedá myška zapomenutá někde v koutě místnosti, což je docela ironie, když jsem král.

Dodal jsem si odvahy, zkontroloval si čas a přemístil se na Polis do Skitzových komnat. Zatřásl jsem hlavou ze strany na stranu. Nenávidím, když mi kvůli takovéhle věci zalehnou uši, je to tak nepříjemné. S napůl přivřenýma očima jsem se kouknul, v jaké místnosti jsem se ocitl a v úžasu zjistil, že jsem v nějaké herně. Přiměl jsem nohy k pohybu a pořádně si to tu prohlédl. To nejspíše budou ty dveře nalevo od obývacího pokoje, už jsem si jich všiml předtím, když jsme tu byli s Raylem vyzvednout Skitze.

Bylo tu toho docela dost: fotbálek, kempeting, pingpongový stůl, menší košík připevněný na stěně i s basketbalovým míčem, šachy (to by bavilo Rayla a Gartnera), karty na hraní Drevské čtyřky a... taneční parket? K čemu taneční parket? Jen abyste rozuměli, tahle místnost je fakt velká a když říkám fakt, tak myslím fakt. Může mít tak 20x20metrů, což už není nic malého, pokud uvážíte, že má ložnice má 13x10metrů a to je to největší místnost v mých komnatách.

Zahlédl jsem tu i reproduktory, okna (zřejmě protizvuková) a konečně také i výchozí dveře. Jemně jsem zabral za kliku a vykoukl z herny, přičemž jsem se mírně usmál. Vešel jsem do obýváku a porozhlédl se po Skitzovi, kterého jsem po bedlivém zkoumání našel v kuchyni, jak něco krájí na lince. Potichu jsem se k němu přikradl a zezadu ho objal. Cuknul rameny, nadskočil a s nožem v ruce (trochu jsem se ho bál) se po mě ohnal. Jen taktak jsem uhnul.

„Hej, hej, hej, v klidu." Rozhihňal jsem se, zatímco Skitz pokládal nůž a druhou rukou se chytil v oblasti srdce.

„Tohle, to už mi nedělej." Vydechl a hlas se mu přitom klepal. „N-nejsem zvyklý, aby se tu někdo najednou objevil. Mohl jsem tě zabít, ty šílenče." Obvinil mě a já v hrůze zjistil, že má pravdu. Chvíli by trvalo, než by Skitzovi skutečně došlo, že to jsem já a rozeznal můj hlas. Jsem to ale pitomec!