ALVENTA: Vcítěné tajemství I. ✓

2. kapitola: Sestra Seiva

POHLED THORA:

„Thore, máš minutku?" zeptal se mě Rayl. „Mám tady menší problém." Odložil jsem nádobu s tuhou substancí na poličku nad menším zrcadlem a šel za Raylem do obýváku. Seděl na gauči a v ruce držel zakrvácený list papíru. Na konferenčním stolku stála sklenice – prázdná!

„Co se to tady stalo?" Zeptal jsem se, i když mi to bylo naprosto jasné – Rayl vylil krev na smlouvu. To je pohroma. Doufám, že ten dokument nebyl důležitý. Nevím, jak bych to Polnijskému králi vysvětlil – asi tak, že jsem úplně neschopný a nedokážu si ohlídat důležité listiny. „Jak se ti to povedlo?" Raylovi se na tváři usadil lehký úsměšek. Mě rozhodně do smíchu nebylo.

„Omlouvám se. Byla to nehoda."

„Fajn." Řekl jsem podrážděně. „Byl ten papír důležitý?" Rayl zavrtěl hlavou. Opatrně jsem si vzal papír do ruky a vycákal z něj vpitou krev. „Tu krev si budeš čistit sám." Můj vražedný výraz mluvil za vše. Rayl se dokonce ani nepokusil se mnou vyjednávat – věděl, že by to nemělo smysl.

Zadíval jsem se na smluvní list. K ničemu mi to nebylo – neumím polnijsky. Snažil jsem se přeložit písmena, ale bezúspěšně. Byl tam znak, který vypadal jako velké X a pak písmeno, které vypadalo, jako obrácené ležaté S. Nic jiného jsem nerozluštil.

„Můžeš mi prosím přečíst název?" Trochu jsem se zastyděl. Jsem král a neumím přečíst cizí text. Ostuda. Zdálo se ale, že Rayl v tom žádný problém nevidí – opět si ode mě vzal papír a položil si ho na koleno, aby ho mohl snáze přečíst.

„Co přesně chceš z toho papíru přeložit?" zeptal se mě. „To písmo se mi ztrácí, jak bledne." Pokrčil jsem rameny a sedl si k němu blíž – ovšem z druhé strany, abych si nesedl do té louže, kterou rozlil po zemi a gauči – Alvente, ono je to i na gauči!

Oba jsme zírali na text a ani jeden z nás neřekl jediné slovo.

„Zkus přečíst název." Rayl si dal papír blíž k obličeji a sám pro sebe si četl a překládat písmena. Pozorně jsem sledoval, jak snadno přejíždí očima po textu a čte ho tak, jako by to byl obyčejný základ qarwexštiny.

„Je to nějaký smluvní dodatek." Tázavě jsem se na něho podíval. „Od Skitze." Podivil jsem se ještě víc.

„Od koho?" Rayl položil papír na konferenční stolek a sedl si víc na gauč. Dal si ruku před ústa, aby opět zakryl úsměv – já se rozhodně nebavil a vůbec jsem nebyl nadšený z toho, že mému kamarádovi připadá tato má situace k smíchu. „Nesměj se a řekni mi to." Opět jsem začínal být naštvaný.

Uhladil jsem si vlasy a snažil se je prsty sčesat na stranu – díky tomu, že jsem si je nestihl dostatečně nalakovat, dělo se mi s nimi přesně to, co jsem si nepřál: padaly mi do čela. Naštvaně jsem si je zastrkal za ucho a jako kůň si odfrkl, přičemž jsem se ohlédl po Raylovi, který ještě stále bojoval se záchvatem smíchu. Popuzeně jsem ho bouchnul pěstí do ramene a tím ho konečně umlčel – já mu dám se mi smát!

„Můžeš mluvit?!" Rayl zřejmě poznal, že už začínám být rozčílený, protože se vmžiku ztišil a svůj smích skryl za maskou svého obvyklého výrazu.

„Omlouvám se, ale připadá mi vtipný, že ani nevíš, s kým dnes uzavíráš to spojenectví." Zasmál se, ale tentokrát ne tak posměvačně – spíše informačně. „Skitz Polnijský. Král Polnie." Najednou jsem mírně zčervenal a zastyděl se nad vlastní tupostí. Nevědět jméno krále, s kterým dnes podepisuji smlouvu, tak to už je moc.

Zavřel jsem oči a pokýval hlavou. „Jasně. Teď se mi to vybavuje." Řekl jsem a na pár okamžiků zmlkl. „To je trapný, že jo?" Čekal jsem na jeho reakci, ale nedočkal jsem se jí, protože někdo přímo uprostřed mé otázky zaklepal na dveře.

Ťuk. Ťuk.

Dveře se otevřely a do obýváku vešla má sestra Seiva. Měla na sobě tmavé černé tričko a k tomu světle modré kalhoty s tucty knoflíků. Její dlouhé hnědé vlasy jí padaly do obličeje a zakrývaly jí modře zbarvené oči. Jako vždy na sobě měla až moc líčidel: řasenku, rtěnku, možná i pudřenku. Na nohách se jí třpytily černé boty, připomínající lodičky s podpatkem.

„No to už přestává všechno." Řekla, aniž by pozdravila. „Další kluk, pro kterýho prý nejsem dost dobrá." Rayl se zakřenil a schoval se za mě. Taky jsem se pousmál, ale snažil jsem se to zakrýt. Moje sestřička je taková – jak to jen říct – přelétavá. Žádný kluk jí není dostatečně dobrý, a když už s někým vztah udržuje, je to jen na určitou dobu. Je něco jako Rayl, až na to, že Rayl je stoprocentní děvkař, zatímco Seivě nestačí na měsíc jeden vztah. To je rozdíl ne?

„Co se zase stalo?" zeptal jsem se starostlivě. „Kdo ti co udělal?" Seiva se ke mně rozešla a cestou jí klapaly podpatky, jako koňské podkovy na dlážděné cestě. Zastavila se před gaučem a vzala mě za ruku, aby mě donutila se postavit. Učinil jsem tak a ona mě ihned zmáčkla v objetí.

„Artur." Řekla. „On už mě nechce." Položila mi hlavu na rameno a vypadalo to, že pláče. Pohladil jsem ji po zádech a přitiskl ji k sobě ještě blíž, aby se mohla vybrečet. Vnímal jsem, jak jí hlasitě tluče srdce. Cítil jsem její zrychlené dýchání a zrychlený tep. Jak může být Seiva smutná z toho, že jí nějaký debil nechce? Vždycky je to ona, kdo dá někomu kopačky. Asi si právě zkouší i tu druhou stránku – tu odmítnutou.

Rayl vstal a poklepal mi na rameno. „Kámo, ty smlouvy si přečtu a pak je jenom podepíšeš. Dobře?" Pokýval jsem hlavou a ukázal mu palec nahoru.

„Jasně, díky."

„Nezapomeň, že už ti zbývá asi jenom hodina. Měl bys sebou hodit." Opět jsem jen přitakal. Nedokázal jsem v této chvíli myslet na nic jiného než na to, abych Seivu nějakým způsobem uklidnil.

„Dobře, vždyť já vím." Rayl posbíral z konferenčního stolku všechny smluvní podklady, papíry a dokumenty a šel do ložnice. Zřejmě na to čtení potřeboval mít klid a to tady moc nešlo.

Seiva mě pustila a zahleděla se mi do očí. „Chci, abys mu něco udělal. Přece se takhle nemůže chovat." Zavrtěl jsem hlavou. To ho mám zmlátit? To se mám kvůli tomu jejímu Arturovi dostat do rvačky? To nemůžu riskovat.

„Seivo poslouchej mě, musíš se jen uklidnit a trochu vychladnout." Chytil jsem ji za ramena. „Teď ti to nemyslí jasně. Jsi podrážděná a cítíš se zrazená. Je úplně přirozené, že chceš, abych mu rozbil hubu, ale pochop, že to třeba... není jen v něm. Oba přece víme, jaká dokážeš být."

„Prosím?!" zeptala se mě jízlivě a vstala. „To jako, že za to můžu já?!" Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem se s ní hádat, ale vypadalo to, že menší rozepři neuniknu.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Omlouvám se, jestli to tak vyznělo, ale..."

„Víš co Thore?" přerušila mě uprostřed věty. „Pokud si myslíš, že za to můžu já, tak se se mnou raději nebav!" Řekla celkem rozčíleně, vyšla dveřmi z obýváku a silně jimi za sebou třískla tak, že se otřásly police. Chápal jsem, že se na mě kvůli tomu zlobí. Jen tak mi to určitě neodpustí.