Strážce duší (kagehina)

11.

,,Bylo to už dávno" takhle nějak začíná každé vyprávění mé babči. K věci se ,ale už nikdy nedostane, avšak tentokrát  se určitě dozvím to, co ví jenom ona.

,,Babi?"začal jsem zlehka , zatímco ona štrekovala ponožky. Jenom na chviličku zvedla pohled od pletacích jehel .
,,Copak Shoyo?" A tak jsem spustil.
Začal jsem se vyptávat ,ale samozřejmě jsem nemohl začít hned od toho hlavního a tak jsem se zeptal co dala do toho výborného oběda....nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Hned po dořeknutí mé věty jsem toho litoval, zatímco jí se rozzářily oči a začala dvouhodinový výklad o tom jak začala prvně vařit vývar.
Aspoň někdo z nás dvou se bavil. Když svůj už asi tříhodinový projev ukončila podívala se na mě s vážnýma očima a řekla: ,,A na co se chceš zeptat teď?"ach jo, jako by to už dávno věděla a možná že i jo.
,,No víš...co je tak zvláštního na té svatyni do které pořád chodíš?" jo ,opravdu nevypadala překvapeně.

,,Ach, zvláštní. Naše rodina je asi prokletá"povzdechla si a smutně se pousmála.
Já absolutně vůbec nechápal. Přesto se pustila do vyprávění.

,, Víš, když jsem byla ještě malé dítě také jsem tam chodívala s mojí babičkou.Byla jsem stejně zmatená jako ty a také jsem se jí pořád vyptávala. Nikdy mi toho moc neřekla prý protože se mě to netýká a tak se tím nemusím zatěžovat. Teprve až když jsem byla větší, tak mi prozradila, že je to zrádné místo kde se stala tragédie a od té doby tam nikdo nechodí. Ani ona si jí už nepamatoval , stalo se to totiž už hodně dávno a jediný kdo věděl přesně co se stalo ten den byl její brat." poté si povzdechla a její oči toho říkali mnohem víc než mi vypověděla ,ale co v nich bylo ,už jsem vyčíst nedokázal.... možná smutek,zlost, lítost a takové podivné vědění , ale jak už jsem říkal jasné to nebylo.

Z mého tranzu a dávání si všeho dohromady mě vyrušila babča se slovy že bude pršet a tak bych měl jít radši domů. Nic jsem nenamítal jenom kývnul na pozdrav a usmál se , pak už jsem pádil domů.

Po cestě jsem potkal zase Kenmu. Poslední dobou jsem ho neviděl na jeho obvyklém místě tak jsem se trochu bál , ale pak mi došlo že se asi bát nemusím stejně je jenom duch. I přesto se mi ulevilo,když se na mě zpříma podívali jeho tak známé ostré oči a vyšel z něho tichý pozdrav.
Chvíli jsem se dali do řeči,ale kvůli dešti který se hnal z hor jsem se rychle rozloučil a tentokrát už opravdu zamířil domů.

Večer, když jsem se kouknul z okna tak stále velice silně pršelo. Oči mi automaticky zabloudily k horám kde se nacházela svatyně...... ,,ach jo co asi dělá?" v moment kdy jsem si uvědomil co jsem řekl jsem se radši stáhnul do postele a šel spát...... Bože, nad čem to zase přemýšlím.

Tak tady máte další kapitolu sice mi to chvíli trvalo, ale snažila jsem se😅. Doufám že se líbila. Pa🥰